Jak přejít zebru nehloupě: Prerekvizity (2/4)

7:00 Času dost. Ještě checknu mail.7:20 Kde mám peněženku?7:30 Hele, tyčí to nestihnu, pojedu dneska autem.7:35 Klid, nespěchám, vždyť pojedu autem.7:50 Debile, přidej, tos moh' projet!

V případě zájmu použijte inteligenciEdvard Rejthar

Auto je zbraň

Je hloupé chovat se jako v závodní hře. Ano, svádí to, hrát si na půltunový kolos. Ale vězte, že dál máte maso a kosti. A že ten, koho fakujete, může být soused.

Cítíte se jako žíznivá gorila? Křičíváte v 7:50 také 'debile, přidej, tos mohl projet'? Chováte se agresivněji než v normálním životě? 
Známému pán vystoupil, rozbil okýnko a odjel. A nato se sám ozval, nějak sehnal číslo a zavolal, že neví, co to do něj vjelo, že se moc omlouvá a škodu ihned uhradí. Stres ve voze jej úplně vyšinul z normální klidné povahy.

Zip

Je to jen připojovací pruh? Ano, ale všichni stojíme v té samé koloně. Pusťte ho někdy.
Jen jednoho - toho o kousek dál zase ne. Nemusíte dávat přednost zbytečně. Nemaťte.

Couvání - zvládnout jet pomalu

Když jsem začínal řídit, couvání byla hrozba. Míhalo se mi doleva, doprava, stíhám, stíhám, lehce zrychluju, tam dobrý, tam ještě dobrý, tam blbý, tam už taky, doprčic!
Uf. O fous. Ták, jedničku a znova.

Dostal jsem řidičák a že si vyrazím s autem.
"Zjisti, jestli má technickou."
"Jak to zjistím?"
"Tys z toho nedělal v autoškole zkoušku?"
"Jako dělal."
"Zjistíš to tak a tak."
"Nemá ji."
Na netu jsem si našel, co je to STK a kde je. Moje úplně první samostatná cesta vedla po okruhu na STKčko. Na mapách jsem si prohlédl, kudy pojedu. Byl jsem podělaný, ještě než jsem nastoupil.
"P-prosím vás, mohl-hl byste mi změřit e-emise?" doprošoval jsem se u vrat.
"Kde máte lísteček?"
"Lísteček?"
"Vy jste se nebyl přihlásit? Ale tak sem pojďte, nikdo tu zrovna není," rozhlédnul se. "Zacouvejte si sem," pokynul, dal mi chvíli, abych se vykoktal se řazením, a pak se na mě do auta obořil: "Ukažte! Já vám tam s tim zajedu."
Připojil nějakou trubici a spustil přístroj: "Vy neumíte couvat. To vás teda lituju!" odplivl si. Moje auto naprosto nevyhovovalo.
"Za přeměření bych po vás měl chtít sedm stovek... Ale byl jste tu bez lístečku, tak hlavně už jeďte a dejte si to spravit. Popředu umíte?"
 

"Řekni, jak jsi ujel tomu klukovi nohu."

"Couval jsem v centru, po těch kočičích hlavách. Ony opravdu zpomalí, protože auto moc drncá."
"Řekni, žes couval do křižovatky."
"Vim, že by se to nemělo, ale nikde nikdo. Akorát za mnou kluk, asi pětadvacet, dost daleko. Rozhlížím se dál. Podívám se znova: kluk skáče a drží se za pravou nohu.
A je to v kelu. Myslel jsem, jak je to daleko, a teď jsem mrzačitel.
Jeden neví, jak v takové chvíli zareaguje, dokud se to nestane. Začít křičet? Ujet? míhalo se mi hlavou."
"A co jsi udělal?"
"Rozhodl jsem se, že nejsem kretén. Otevřel jsem dvířka a chtěl běžet k němu."
"Co on?"
"Kluk mezitím doskákal k obrubníku a sedal si na něj. 'Jste v pořádku?' zavolal jsem. Tehdy se na mě poprvé podíval. Nejdřív se nechápavě rozhlédnul a pak mávnul."
"Jak mávnul?"
"Jako že si zvrtnul nohu o dlažbu. Pochopil, že si myslím, že jsem mu přejel nohu já - se mnou to nemělo nic společného." 

Trub, pojedeš rychleji

"Trub, pojedeš rychleji," smáli se dva Moraváci na Miladě Horákové řidiči, který se domníval, že by všechno nejlépe odřídil sám. Moráváci si z ničeho horkou hlavu nedělali. Zvolání se pro mne stalo symbolem zbytečného vyšílení, kdy muž-vůz nevydrží napětí situace, kdy v 7:00 musel kontrolovat mail, teď veze těhotnou do nemocnice a všichni neřídí tak bezchybně jako on.
 

Nejen muž. Zrovna minulý týden jsem viděl pološílenou ženu, která na Palačáku protroubila chodce, an nestihl svou zelenou. Chodec nadskočil a odběhl, žena-vůz popojela deset metrů a zafrontila se k dalšímu semaforu.
Ne, nemohla se podívat dopředu očima, že je tam ještě jeden semafor, tam jí nesahaly.

Nebo ten první den, jak jsem neměl STKčko, mi padla červená v kopci u nějakého nájezdu. Jak jsem říkal, začátečník čeká na světlech první. Přede mnou provoz, za mnou auta, co jenom bude, až padne zelená? Takže nejdřív pouštít spojku, už je zřejmě v záběru, soustřeď se!, můžu pustit brzdu a přidám p- TÚT!
Lekl jsem se, chcíplo mi to a všichni jsme čekali ještě jedno kolo. Gratuluju.

V případě zájmu použijte inteligenci

Baví mě používat mozek. Nedělám to ale vždy.
Jedu-li unaven, nemám chuť nic vyhodnocovat; nevadí. Stačí se držet předpisů.
"Co si mám představit?"
"Dám ti příklad s dobržďováním do křižovatky. Lán cesty ode mě padne červená. Když ten den nemám mozek a řídím rozmrzele, dopadesátkuju na červenou, zabrzdím a čekám."
"To se normálně dělá, na tom není nic špatného. Zpomalíš a u světel zastavíš."
"Když ten den mám mozek a řídit mě baví, drasticky zpomalím ihned, vyřadím a pomalinku se kupředu šinu. Brzy padne zelená, a já rovnou zařazuju. Někdy i trojku!"
"Když tě dominantně předjede auto za půl milionu, aby pak stálo na červené, a ty ho v předjížděcím pruhu mineš čtyřicítkou, je to vítězný pocit."
"Ovšem zase se nesmí závodit. Nezávodí se. Však si jeď brachu, potkáme se v další koloně."
"A vážně se toto dobržďování vyplatí? Je rozdíl na spotřebě, když se auto rozjíždí z nuly a z desítky?"
"I kdyby z pětky. Dobržďuju hlavně pro radost. Ale nesmím jít proti Čitelnosti. Když je provoz hustý, nebo jsem unavený, nemá cenu šašit. Všechny vyděsím."
"Také jsou ale čidlové semafory, rozsvítí se, jen když k nim přijedeš."
"Ty časem budeš znát sám. Někde pomáhaj dálkovky... Jako chodec jsem si myslel, jaké nepřeberné množství silnic je."
"Já vím - nakonec všichni musí přes jeden most nebo tunelem."
V prvním díle jsme si ukázali pilíře pro řízení - Město je pro lidi, Změna pruhu je zrcátko, Stíhej svou rychlost a Čitelnost.
Dnes jsme probrali malé poučky a ve třetím díle se konečně dostaneme k tomu, jak přejít zebru. (Vychází za dva týdny, příští týden čekáme Cow 8 s ultimátním jménem On the Road.)