Milá Edno,

problémy s nemocí se netýkají jen psychicky nemocných žen. Znám jednu moc hezkou a docela inteligentní a milou mladou ženu. Trpí nevyléčitelnou, ale léčitelnou nemocí. Bohužel ji ta nemoc v mnohém omezuje. Na první pohled na ní není nic vidět. S přítelem dlouho nevydrží, většinou se jí dlouho tu nemoc daří tajit. A když se s ní svěří, tak chlapec většinou zdrhá. Nechce si uvázat na krk nemocnou přítelkyni, s kterou asi nebude možné založit rodinu.

Nezbývá než se s tím vyrovnat a v podstatě si "přítele" nehledat. Bohužel tvrdé, ale takové je realita.

Paní Lucie, ono je to všechno o lidech a vhodném partnerovi či partnerce. Před 40 lety sem měl pracovního kolegu, jeho přítelkyně trpěla Meniérovou nemocí (ale i tak mohla pracovat jako lékárnice na plný úvazek) a kromě toho byla neplodná, to věděla už před vztahem a kolegovi o tom všem řekla. Kolega se přes to všechno nenechal odradit a šel s ní do manželství, po pár letech adoptovali syna, se kterým bohužel byly od útlého mládí až po konec dospívání dost problémy, ale zvládli to společnými silami. Bohužel bývalý kolega před 18 lety zemřel na rakovinu, ale až do konce jeho dnů měli spolu pěkný vztah, někdy nás, až do doby, kdy se jeho nemoc hodně zhoršila, nás pozvali k nim a zaje oni byli u nás - bydleli sme skoro vedle sebe. Paní nyní sem tam potkáváme na procházce s "vnučkou", často říká, že kdyby jí Håkan (jméno býv. kolegy) thedy neby býval přijal i s jejími nemocemi, asi by se dnes s vnučkou neprocházela.

V závěru autorka doporučuje články. Já zase doporučuji dovzdělání se v oblasti duševní či duchovní. Základní škola tohle neposkytuje:

http://www.mojemedunka.cz/default.aspx

http://www.bruno-groening.org

a četbu knih pana Břetislava Kafky (Kultura rozumu a vůle, aj.). Pokud jste věřící, povzbudí Vás "Zápas o duši" na http://www.hcjb.cz. Možno jej odebírat i v tištěné podobě.

Jen doporučuji, nic víc a nic míň. Co by naše generace za to dala, pokud by takové možnosti hledání správné cesty v naší vlasti byly před rokem 1989. I když, kdo chtěl, hledal metody, kdo nechtěl, hledal důvody. Což jistě nebude Váš případ, dnešní generace přímo prahne po poznání, po správných hodnotách zdravého životního stylu. Zdravého rozumu je nám třeba všem...

Nemyslím to zle, ale zažila jsem to kdysi z druhé strany a to se fakt nedalo. Odešla jsem (po nějaké době snažení, trápení, zoufání) a jsem ráda. Naštěstí jsme neměli spolu děti. Dnes vím určitě, že to bylo dobré rozhodnutí, prostě bych odešla tak jako tak, třeba do nemoci, partner se změnil a žít se s ním prakticky nedalo, bylo to velmi těžké pro oba, on se ovšem zaštítťoval nemocí, a já byla ta, která to musela zvládat. Nezvládala jsme to. Vám přeju hodně sil a lepší osud.

Tyjo. Mazec. Je vazne dobre, ze jste odesla. Bylo to utrpení. Ono i odejít vyžaduje velkou odvahu.

Já se nemocí nezaštituji a doufám, ze se zvládám jako normalni clovek. Az na ten poloviční úvazek, i kdyz nekdy mam taky pocit, ze pracuji více nez by tomu půl úvazku odpovídalo a nekdy zase mene.

Některé mé pritelkyne z psychiatrie hodne resi svou depresi. Já ji řeším převážně jen kvůli tomu, ze okolí, společnost na to kouká divne.

Jo, ja jsem se kvůli nemoci take změnila, jakýkoliv mezní zážitek a krize vas zmeni. Ale doufám, ze spise pozitivně, uz se nehroutit z toho, ze nezvladam vse na 100 procent, jsem upřímnější, zaroven drsnější a sveho ex přítele bych ted uz nesnesla, jeho věcné nevim v zásadních věcech, celková skepse Atd. By me uz stvala, neboť ja vim, co chci.

rozumim a chapu vsechno co jste napsala. Asi bych dokazal vytvorit vhled do tohoto sveta z druhe strany. Na druhou stranu si nejsem jistej, jestli chci i po tech letech to tema znovu otevirat.

Dala jste tomu pomerne objektivni raz a dekuji Vam za to.

No chápu, že je to docela psycho občas.

...nic mi do toho není, ale zajímalo by mne, zdali byl dřív zamilovaný blbec a poté rozešli jsme se kvůli duševní nemoci, či tomu je naopak...

Naopak. Ta zamilovanost je čerstvá a rozchod je už starý. Tak se modlím, aby můj přítel nepřišel na to, že jsem "vlastně hrozná" :D.

Žila jsem 17 let v manželství s těžce psychicky nemocným mužem. Epilepsie a lehká schizofrenie byly jen šolíchání. Roky jsem snášela útrapy s tím spojené a vlastně mě drželo vědomí, že můj muž je hodný člověk, miluje mě a to je to nejdůležitější. Najděte milujícího partnera a uvidíte!

Ano, však ano. Jsem ráda, že jste se s manželem poznali a prožili spolu jistě krásných i náročných 17 let :).

Dekuji Vam :)

Respekt.

Vaše články mi taky přinesly řadu informací.

Prima, jsem rada, ze přinášejí neco nového :).

Držím palce, moc

Dekuji moc :)

A když onemocní muž, jest okamžitě vyhozen přes palubu tak jaký soucit ?

Nemyslím si to. Zrovna v tomto týdnu jsem seděla s kamarádkou, jejíž muž je závislý. To martyrium trvá už mnoho (desítky) let. A ona je to hodná ženská a když už od manžela chce odejít, jde se nakonec léčit a během terapie jí někdo vysvětlí, že mu má být oporou, tak ona "vybalí kufry" a jde dělat tu oporu. A tak je to pořád dokola. Dost by mne zajímalo, kdo dělá oporu jí.