Proč nesnášíme “máma” blogy

Odpověď je jednoduchá, nejsme cílová skupina, takový blog nabízí jen jednu verzi, verzi hormonálně ovlivněné osoby. Blog pak zatajuje fotříka, který úmorně dře na ten předražený kočár.

Opomíjí důchodce, kterému pak s doličným předmětem přejela nohu v nadupaném MHD.

Jsem čerstvá matka

Na poli “máma” blogů zkouším teda kdeco. Cynické a vtipné, přemoudřelé a těžce informativní, eko-bio magorské. Všechny mají jedno společné, končí nebo rovnou začínají lakonickým prohlášením, že mateřství je vyčerpávající a krásné.

Kde je otec? Prosím, nezaměňovat s rádoby vtipnou “kdo je otec?”

Nikdo nezmiňuje otce. Otec je evidentně nepotřebná, okrajová záležitost. Nebo jsou k nalezení jen dva prototypy, ti úžasní, pečující, sluníčkoví, kteří žijí pro svou rodinu, pro to nádherné rodinné blaho. A ti zbylí. O nich nevíme vůbec nic.

Kde je důchodce?

Důchodce nadává v autobuse, že si nemá, kam sednout, protože kočáry! Přestávám se tomu upištěnému kmetovi divit. Přiznání: jsem s kočárem nebezpečná, při výstupu z tramvaje jsem smetla jednoho pána na vozíku. Všichni živí! Dojemné bylo, že se mi pán omlouval.

Kde je kočár?

Kočár je tam, kde překáží. A kde překáží? Překáží všude. Kočár je rekvizita, jejíž cena může dosáhnout hodnoty ojetého auta, můj kočár je terénní hnědé cosi obalené bahnem (za to bahno vděčí mé vycházkové urputnosti a prasákovitosti), co by se pražské dámičky styděly vytáhnout do hipsterské kavárničky.  

Muž v supermarketu: “Můžete uhnout s tou velkou krávou laskavě?”

Edna zaskočená. Edna popadá dech.

Muž naproti tomu nabírá druhý dech: “Překáží a ještě blbě civí.”

Jo, civěla jsem. Ale dozvěděla jsem se novou věc, můj kočár je kráva. Nebo já.

Psáno nespolehlivou, hormonálně ovlivněnou osobou.

Mateřství není krásné a není vyčerpávající. To jste nečekali, co?