Jak lidé reagují na ženu s depresí?

Relativně dobře. Tedy pokud se jedná o přátele, známé, kolegy a tak. Častá reakce je: „Jo, depresi jsem měl taky.“ Ono je těžké nesklouznout do deprese, když heslem doby je mít, být, překonat, zvládnout, dosáhnout.. 

Také deprese je v médiích prezentována celkem hezky, tak nějak neškodně, takový malý podzimní splín. Ale navzdory tomu, že je deprese často dost podceňovaná, tak člověk s depresí si může vlastně pískat. Mít takovou schizofrenii je docela neperspektivní, každý si o vás myslí, že máte v kapse nůž a hodláte zabít nejbližší učitelku.

Horší je to u potencionálních partnerů, potencionálních tchýní a tchánů.

Můj ruský ex přítel své rodině vůbec neřekl, že jsem byla 4 měsíce v Bohnicích.

Můj současný přítel mi zakázal tuto informaci sdělovat jeho rodičům, protože by je to mohlo vyděsit.

To pak padají otázky: „Je deprese dědičná?“

Není. Ale je tam vyšší riziko výskytu. U nás je ta duševní porucha v rodě tak nějak přítomna, babička ji měla, strýc má schizofrenii. Jenže ono to není jen tak, babička se přepracovala a strýc to komentuje slovy, že kdyby v mládí tak nechlastal, tak by tu schizofrenii asi taky neměl.

„To už navždycky musíš jíst ty prášky?“

No asi jo. Ve druháku na vysoké jsem měla středně těžkou depresi, antidepresiva mi zabrala. Můj nový ruský přítel mi doporučil léky vysadit, tak jsem je vysadila (jo, jsem snadno ovlivnitelná blbka). Deprese se mi pak vrátila v mnohem horším provedení, léky mi už nezabíraly, deprese byla těžká a já skončila v Bohnicích.

„Jak bys fungovala bez prášků?“

Nefungovala.

„Můžeš v těhotenství užívat antidepresiva?“

Ano. Nutno probrat s psychiatrem, oznamovat všem doktorům.

„Můžeš kojit?“

Nemůžu. Agilní matky mě zabijí, ale jsem ráda, že kojit nemůžu. Nějak mám v sobě kojící blok.

„Omezují Tě antidepresiva v něčem?“

Říká se, že by člověk neměl pít alkohol. No všechny mé kamarádky s depkou alkohol pijí, já také. Tedy některé ho pijí až moc, ale to už je zase na jiný článek.

Po antidepresivech nemůžu spát, takže beru léky na spaní (jo, ten kouzelný paradox, kdy nežádoucí účinky léku řešíte lékem jiným).

Mám snížené libido. Ale sex mě baví.

Jsem hodně unavená, ale to bych možná byla vždycky.

Tak tisíc korun měsíčně dám za léky. Je to drahá sranda.

„Změnila Tě deprese nějak?“

Ano, změnila. Deprese byla má nejlepší učitelka. Po depresi jsem si uvědomila, že věci, které jsem intenzivně úzkostně prožívala, jsou jen dětské prkotiny. Tak jsem se stala největším flegmatikem na světě a jsem spokojená. Deprese měla smysl. Nicméně znova ji nechci, děkuji, už stačilo.

Jinak doporučuji mé další články o životě s duševním onemocněním:

"Seriózně i neseriózně o pobytu v Bohnicích (peklo je jinde)"

http://ednanova.blog.idnes.cz/blog.aspx?c=617885

"O těžké depresi (teď už vím, že zbláznit se může každý)"

http://ednanova.blog.idnes.cz/blog.aspx?c=619735

"Přežila jsem elektrošokovou terapii v Bohnicích"

http://ednanova.blog.idnes.cz/blog.aspx?c=621516

"Jsem mladá invalidní důchodkyně"

http://ednanova.blog.idnes.cz/blog.aspx?c=622390

"Rozešli jsme se kvůli mé duševní nemoci"

https://ednanova.blog.idnes.cz/blog.aspx?c=622273

"Jak hysterka hledala svého psychologa"

https://ednanova.blog.idnes.cz/blog.aspx?c=626588