Důkladně (ne)promýšlejte, co dáte ženě k Vánocům

Genderově nevyvážená výpověď o mužích a jedné ženě, jejichž vánoční dary lze zařadit do kategorie “mírně” nepovedené. Protože někteří jedinci tápou, tápou, až nakonec koupí absolutní blbost. Nebo raději nekoupí nic.  

Případ první: tatínek

Můj otec je muž ryze praktický. A moje matka je žena ryze nepraktická. Ona na Vánoce očekává nějakou serepetičku pro radost. Ale dostane ruční vysavač. Což je moc hezký dárek, jenže je to moc hezký dárek pro mého otce, který pulíruje podlahu na kolenou celý den, odstraní i neviditelný flíček a jak ptáček sezobá každičký drobeček. Naproti tomu matka je typ člověka, který ty drobky dělá, bezmyšlenkovitě produkuje jeden drobek za druhým. Matka na Štědrý den, celá štěstím bez sebe, objeví onen div světa, který jí umožní být lepší hospodyňkou. Vnímavý čtenář tuší malér. Ovšem otec si ještě přidá prohlášením: “Doufám, že díky tomuto dárku budeme konečně žít v menším bordelu.” A matka chvíli zhluboka dýchá, usměje se a s největším sebezapřením prohlásí: “To je tak milé, že vždy myslíš na naše rodinné blaho.” 

Ač se otec snažil, prostudoval všechny dostupné recenze, vybral nejkvalitnější model, tak se onen zázrak stejně rozbil. A teď se na modle čistotných provokativně vyjímá akorát prach.

Případ druhý: muž

Můj muž mi k našim prvním společným Vánocům nedaroval nic. Poučena od matky, mlčím. Ovšem jsem přece jen nezralá bytost a tak následující den jen tak mimoděk každých pět minut pěním, vykřikuji, že mu nestojím ani za jednu blbou návštěvu obchodu. Dodatečně v lednu splašil kávovar, jen aby mě umlčel.

Druhé Vánoce mi věnoval již 19. prosince nezabalenou knihu “Nejšťastnější miminko v okolí”, protože náš ubrečený uzlíček rozhodně příliš šťastně nevypadal. Dárek jsem přijala rozporuplně, vděk se mísil s hysterií ženy v šestinedělí. Vyhrály hormony: “Jsem skvělá matka a žádný trapný americký návody číst nebudu”.

Třetí Vánoce. Jsem poučena a nic nežádám.

Na kávovaru i knize ulpívá jen prach.

Případ třetí: dědeček

Starší generace mužů je na tom asi ještě hůře. Děda mé babičce vždy věnuje určitý finanční obnos, aby si babička něco sama vybrala, koupila a následně zabalila, což se může zdát fikané. Ovšem vzhledem ke spořivosti mé babičky to dopadá tak, že peníze uloží na horší časy a pod stromeček si zabalí starší bundu, u které děda stejně nepozná, že ji babička nosí už desítky let.

Ve stoleté bundě, v té údajně kvalitní péřové dece, nalezneme možná více než nánosy prachu za uplynulé dekády. 

Případ čtvrtý: dcera, žena, vnučka

A pak jsem tu já, žena, která se určitě nehlásí k druhu Homo shopolus.

Muž někdy v létě minulého roku zatoužil po klasickém vzdělání, posilněn pivem se rozplýval nad Jungem. Já posilněna tímto jeho ojedinělým záchvěvem touhy po literatuře, jsem mu pořídila sebrané spisy Nietzscheho. A i chudák Nietzsche je pokryt pořádnou vrstvou prachu.

Závěr? Velebme tudíž onu současnou hipster nemateriální zero waste módu a dárky radši ani nenakupujme, protože však víte… Bude se vám na to akorát prášit!