Daně (a smrt) I

Pamatuju si na hodinu dějepisu, ve které nám pan soudruh učitel vysvětloval, jak zlá církev kdysi obírala ubohé rolníky o desátek - desetinu jejich úrody. Jako dítěti mi to přišlo hrozně nespravedlivé a zcela to zapadalo do tehdy propagovaného obrazu církve jako vyděračské organizace, terorizující obyvatelstvo. Letos připadá den daňové svobody na 20. června. Desátek je proti daním, které platíme dnes, jen zlomek, kapesné.

Daně jsou věčné téma. Ve filmu "Meet Joe Black" se o nich mluví jako o nevyhnutelnosti. Pro existenci jakéhokoli státu jsou stejně nevyhnutelné jako smrt v existenci lidské. Můžeme náklady státu minimalizovat jakkoli, ale vždycky bude potřeba, aby existovala státní kasa, státní rozpočet, státní příjmy a výdaje. Pokud chceme demokratický stát, musíme vydat peníze za volby, případně za práci zvolených osob. Pokud chceme stát právní, musíme vydat peníze na soudy. Pokud chceme stát bezpečný, musíme vydat peníze na policii, vojsko, hasiče. Pokud chceme stát humánní, měli bychom vydat peníze na sociální potřeby těch, co jsou v nouzi a na základní zdravotní výdaje pro ty, co si nemohou dovolit pojistku. Pokud chceme stát moderní, efektivní a prosperující, měli bychom vydat peníze na vzdělání, vědu a výzkum.

Jen pro pořádek (a pro některé ultraliberály) připomenu, čím daně jsou. Jedná se (viz wiki) o nedobrovolnou, povinnou, vynutitelnou (zákonem), nenávratnou, neekvivalentní (bez nároku na adekvátní plnění), neúčelovou a obvykle opakovanou platbu ve prospěch veřejného rozpočtu. V žádném případě se nejedná (jak někteří liberálové argumentují) o krádež, což je neoprávněné přisvojení si cizí věci či hodnoty. Zaměňování daní a krádeže je jen matením pojmů.

Jak jsem předeslal, daně potřebuje vybírat každý stát a proto byly daně vybírány od nepaměti. Často (hlavně dříve) i ve formě naturální nebo ve formě služby (robota, vojsko).  Různé státy byly různě přátelské ke svému obyvatelstvu a podle toho zaváděly nejrůznější formy a výše daní. Obvykle nebyla při určování výše a druhu daní rozhodující spravedlnost, ale spíše maximalizace vybrané částky, často s ohledem na to, aby výběr nepostihoval příliš vládnoucí skupinu obyvatel.

Daně mají z pohledu plátce jednu velmi nepříjemnou vlastnost. Mnohem snáze se zavádějí než ruší. Díky tomu jsou daňové systémy spletité a většina lidí přesně neví, za co všechno a kolik vlastně doopravdy zaplatili. Obvykle si bolestně všimneme daní přímých - daní z příjmu nebo majetkových daní, ale často nám uniká smysl a výše daní nepřímých - ať už se jedná o DPH, spotřební nebo ekologickou daň. Pak jsme překvapeni informací, že den daňové svobody je v druhé polovině června, což prakticky znamená, že státu zůstává téměř polovina z toho, co si daňoví poplatníci vydělají.

Jak je to vůbec možné? Jakto, že si stát osobuje přerozdělit téměř polovinu všech výdělků svých občanů? A dá se s tím něco dělat?

(pokračování příště)