Česká republika se stala nestabilním partnerem

Tolik diskutované kvóty vejdou v platnost. Po dlouhých jednáních, i přes odpor 4 zemí, to schválili ministři vnitra zemí Evropské unie. Kvóty nám přisuzují jen zlomek všech uprchlíků. Přesto protestujeme. Proč?

Evropská unie je politický projekt, který se má nejen snažit o ekonomickou spolupráci jednotlivých zemí, ale také o politickou spolupráci a rychlé jednání, které jsou v době globálního světa nutná. Uprchlická krize je už dlouho diskutované téma napříč všemi zeměmi, které v Evropské unii jsou a vyžaduje co nejrychlejší řešení, které má být postaveno na spolupráci mezi všemi členskými zeměmi. Bohužel, i díky České republice a jejího postavení k uprchlické krizi jsme se stali svým odporem vůči kvótám a nepředkládání vlastního kompromisního návrhu nedůvěryhodnými členy, kteří jindy nudí, ale někdy zase hodně překvapí, a to nemile. 

Samotné kvóty nejsou promyšlené, ale přesto jsou jediným skutečným řešením, na kterém se shodlo 22 zemí, a jedna země se zdržela komentáře a také hlasování. Zbylé čtyři členské země dělaly vše pro to, aby kvóty neprošly a byly zapomenuty. V čele těchto čtyř zemí stála nenápadná ale bohatá Česká republika, které kvóty přisuzují 1591 uprchlíků z Řecka a Itálie. Jednotliví ministři vnitra zmíněných 4 zemí se snažili veřejnosti prezentovat kvóty jako špatný mechanismus, který nebude účinný. Podařilo se jim mezi veřejnost vnést pachuť ke kvótám. A tím taky zvýšit odpor vůči Evropské unii. 

Odmítání kvót a bojkotování snahy přerozdělit si uprchlíky je snadné. S každým odmítnutím návrhu by však měl přijít kompromisní návrh, kterým můžeme podepřít náš odpor k původním návrhům. Tento proces ale Česká republika v čele s vládou nezvolila a stala se jen stereotypním účastníkem jednání, který si umí dobře postěžovat ale neumí nic nabídnout. O návrhu dobrovolnosti je skutečně zbytečné psát, protože nám kvóty určené Evropskou komisí přisuzují paradoxně méně než ty naše, "dobrovolné". Při debatě o kvótách stanovených Evropskou unií a těmi dobrovolnými vzniká argumentace, že díky dobrovolným kvótám si můžeme sami vybrat ty uprchlíky, které do České republiky chceme. Pro připomenutí, proces vybírání si 15 dětí s rodinami v syrském uprchlickém táboře trvá už rok a půl. I proto se mi jeví dobrovolnické kvóty jako něco, čím nikoho nezklameme ale zároveň nikomu nepomůžeme. Ani Evropské unii, ani samotným uprchlíkům, kteří potřebují naši pomoc. 

Samotných 1591 uprchlíků nepředstavuje pro Českou republiku žádnou hrozbu ani bezpečnostní ohrožení, jak se někteří lidé domnívají. Radikálové z Blízkého Východu mají mnohem snazší cesty, jak se infiltrovat do Evropy. Mohou využít svých buněk, o kterých dnes víme že jsou a že existují. Využít mohou také své propagandy na internetu, na které staví všechno. A cesta do Evropy nemusí být pouze přes Středozemní moře. Mnozí džihádisté nejsou tak chudí, jak si někteří lidé mohou myslet. 

Ale zpátky k uprchlíkům. Uprchlíci, kteří budou pobývat v naší republice nebudou moct odcestovat do vysněného Německa, protože hned při prvním náznaku budou vráceni zpět do republiky, a to díky pořízení otisku prstů. Je samozřejmě otázka, jak řešit integraci uprchlíků do naší společnosti. Mohli bychom se inspirovat německým modelem. Jednotlivé firmy pobídnout k tomu, aby mezi uprchlíky šířily poptávku po nových zaměstnancích, a to od těch manuálně pracujících až po ty, kteří se věnují managementu. V článku týdeníku Respekt, který o tomto procesu integrace v Německu pojednává se také zmiňovalo, že lidé dostanou tří měsíční zkušební dobu a jakmile jim skončí, mohou dostat práci. Pokud se jim práce nebude líbit, pokračují v procesu dál, ale v jiných firmách. Už teď prohlásil šéf svazu průmyslu to, že české firmy mohou přijmout až 5 tisíc uprchlíků a nabídnout jim práci. 

Je dobré se také ptát, čeho jsme svým postojem vůči kvótám a vůbec vůči Evropské unii dosáhli. Ničeho. Nezískali jsme dobré jméno, naopak jsme si ho velmi poškodili a opět jsme utvrdili naše evropské partnery, že nemůžeme být důvěryhodní. Pokud pracujeme s myšlenkou, že kvóty skutečně nechceme,tak je budeme mít stejně, a to i díky tomu, že premiér Sobotka nebude proti rozhodnutí ministrů vnitra postupovat tak, jako třeba Maďarsko. Šlo tedy o nepřipravenost sociálních demokratů, kteří si snad naivně mysleli, že se z ničeho nic kvóty zamítnou. Na svou stranu jsme nezískali ani Polsko, našeho důležitého partnera a ve výsledku ani Německo, které potřebuje nutně pomoct. 

Fascinuje mě, že česká politická scéna spoléhá na to, že se o všechny problémy Evropské unie postará Německo a my se na řešení problému nemusíme vůbec podílet. Takový postoj a takové přesvědčení je v rozporu s tím, proč Evropská unie vznikla. Čekali jsme tak dlouho a teď si tak moc stěžujeme. Naši političtí představitelé při natáčení rozhovorů říkají, že by měla Evropská unie změnit postoj. Že má Evropská unie změnit azylovou politiku. Nebo že by měla Evropská unie lépe promyslet kvóty. Nikde jsem ale neslyšel to, že součástí Evropské unie jsme my. Že máme "my" jako Evropská unie změnit azylové procesy jednotlivých států a tím předcházet problému. I díky takovýmto maličkostem jsou na vzestupu takoví lidé, jako je třeba Tomio Okamura. Stačí mu totiž jednoduché prohlášení, ve kterém navrhuje vystoupení z Evropské unie a rázem se k němu přidá tisíce lidí. Ne proto, že by s ním snad lidsky souhlasili, ale proto, že mluvíme o Evropské unii jako o něčem, co se nás netýká. Mluvíme o Evropské unii jako o nějaké osobě, která nám vládne. Ale ve skutečnosti se podílíme jako republika na Evropské unii, na jejím směřování a chování. A v konečném důsledku také na řešení uprchlické krize.