Ve Víru se dobře chytá. Takže proč si tam nezajet a neudělat si pěkný výlet. Ale ouha. Po příjezdu jsem zjistil, že nějak zmizela voda a z chytání nebude nic.
Šel jsem se alespoň projít kus proti vodě, abych si připomněl ta krásná místa, na které tak rád vzpomínám. Místo tišin a proudků, ve kterých se proháněli tečkovaní krasavci, jen vyschlé koryto s několika pramínky vody. Samozřejmě bez života. Hodně to smutný pohled.
Vrátil jsem se k vyrovnávačce a pozoroval, to, co v ní zbylo. Byl jsem z toho tak rozhozený, že mě nenapadlo udělat si předtím na řece nějakou tu fotku, tak jsem teď alespoň blejsknul tu polovyschlou vyrovnávací nádrž. Vody tam bylo opravdu málo. Jen něco málo v hlavním korytu, a ta navíc skoro stála.
A pak tam stáli ještě dva muškaři. Došli si pěkně po vyschlém dně rovnou od silnice až na okraj vysychajícího koryta a dlábili tam ryby, které zde hledaly útočiště před suchem. Kam jinam by se ti rybí krasavci měli stáhnout než sem, kde ještě nějaká voda je.
Vytáhl jsem dalekohled a všiml jsem si, že na protějším břehu na skále chytají ještě další dva. Ti ale, když mě uviděli, raději vzali do zaječích. Páni muškaři zůstali, ale hodně znervózněli, a místo chytání, neustále pokukovali k silnici, co se bude dít. Že by neměli čisté svědomí? No, nechme to na nich.
Pokud muškařský souboj, tak jen s protivníkem v plné síle a kondici. A pokud je protivník nějak znevýhodněn či dokonce ohrožen, raději pomáhám, než chytám, ale to je věc slušnosti a rybářské etiky.
S tím už se ale musí poprat každý sám…
Vladimír
