Skvrny na kalhotách

„Bylo, nebylo, ale stalo se, a všechno je to pravda. V jednom městě, v jedné čtvrti, v jedné ulici, jedna „bába“ povídala…“

Se svými přáteli chodím pravidelně do sauny a nepravidelně po sauně „na jedno“. Přitom obvykle probereme mezinárodní situaci, sportovní výsledky, nové ženské v práci i jinde, a čím více se vzdalujeme tomu „na jedno“, tím více filozofujeme a vedeme „hlubokomyslnější“ řeči o chodu světa.

Nedávno jsme však řešili zcela prozaickou záležitost, a to čistírnu, a do diskuse se také zapojil jinak většinou mlčenlivý Jirka. Jal se vyprávět, jak nesl do čistírny své kalhoty.

Paní vedoucí se mě zeptala: „Od čeho jsou ty skvrny?“

„Nevím,“ odvětil jsem, „do něčeho jsem si sedl.“

„A nevíte, co to bylo? Dali bychom to vyčistit chemicky,“ zjišťovala ochotná paní za pultem.

Řekl jsem, že to jsou staré kalhoty, že na nich zas tak nezáleží, a obyčejné čištění bude stačit.

Paní kalhoty prohlédla, zkušeně promnula látku v ruce a s pohledem, který mé tvrzení o starých kalhotách jednoznačně popřel, skepticky utrousila: „Když obyčejně, tak obyčejně.“

Pak na lístek napsala „VELKÉ SKVRNY!!“ a skončili jsme.

„No dobrý, ale od čeho ty skvrny byly?“ začali jsme všichni na Jirku dorážet.

„To je na delší povídání,“ snažil se z toho vykroutit.

„Nikam nespěcháme,“ pravili jsme sborově, „povídej,“ a objednali jsme další pivo.

Jirka se napil a začal.

Protože se blížil konec roku, tak jsme se v práci domluvili, že uděláme malinkou oslavu. Pár chlebíčků, trochu cukroví a nějakého „frťánka“ k tomu.

Pomáhal jsem mazat chlebíčky a všechno při přípravách na tu slávu šlo dobře. Jediný problém byl, že jsme se sice domluvili na tvrdém alkoholu, ale ne na jakém. A tak se sešel Becher, Fernet, domácí slivovice a ženské donesly vaječný koňak a ořechovku. Tedy slušný mix. Nakonec to bylo bez komplikací, pití jsme zajídali, pouštěli jsme si muziku, povídali, zpívali a když už nebylo co jíst ani pít, tak jsme to rozpustili, všichni v celkem dobré kondici. Já jsem se cítil trochu „nafouklý“ a tak jsem šel pár zastávek k tramvaji, která mě zaveze domů, pěšky.

„A to je všechno? A kde sis umazal ty kalhoty?“ zeptal se Karel.

„Dočkej, všechno se dozvíš.“

Když jsem se blížil k Moravskému náměstí, odkud mi jela tramvaj, pocítil jsem tlak v břiše a jakési škroukání a bylo jasné, že musím vyhledat místnost, kam i císař pán musel chodit pěšky. Naštěstí na náměstí jsou veřejné záchodky, tak jsem provedl zrychlený přesun k nim. Já naiva jsem zapomněl, že jsem v Česku a že veřejné WC, obzvláště dva dny před Silvestrem, otevřené nebude. Naštěstí restaurace „Bohéma“ byla hned naproti, tak jsem zamířil tam. Chyba lávky, bylo pět a otvírali až v sedm. Poslední možnost byla jít šikmo přes náměstí k restauraci „Muzejka“.

Z posledních sil jsem zrychlil, ale má snaha už byla marná. Po dalším křečovitém sevření tlak v břiše povolil a můj svěrač taky. Už nebylo kam spěchat. Zůstal jsem stát, jak zkamenělý. Zpočátku to dokonce i hřálo, ale při -3 °C to teplo moc dlouho nevydrželo.

To už jsme se kolem stolu všichni smáli a říkali si, jak musel vždy „korektní a decentní“ kamarád trpět. Představovali jsme si ho, jak stojí celý zkoprnělý, s pomalu chladnoucím „materiálem“ v kalhotách uprostřed náměstí.

Jirka ale pokračoval: „Jo kamarádi, potíže teprve nastaly.“

Vynořila se otázka, jak se dostanu těch 8 zastávek z náměstí do Králova Pole, kde bydlím. Začala mi být zima, vlhké studené kalhoty byly nepříjemné. Pěšky by cesta trvala skoro hodinu a než bych došel, byl by ze mě rampouch.

Na druhé straně jsem ale cítil, jak páchnu a jak mi studená hnědá hmota zatéká snad úplně všude. Dilema bylo jen krátké.

„Přece kvůli troše smradu a pokaděným kalhotám nezmrznu,“ řekl jsem si a rozhodl se pro hromadnou dopravu.

Statečně jsem tedy nastoupil do zadního vozu přijíždějící tramvaje, připraven čelit nadávkám. Kdyby mě řidič vysadil, budu takhle pokračovat po jedné nebo dvou zastávkách, až se dostanu domů.

Štěstí však stálo na mé straně. Na konci vozu, trochu stranou ostatních cestujících, seděl muž, zjevně opilý, trochu pozvracený a strašně smrdící. Nenápadně jsem si stoupl relativně blízko k němu, doufaje, že zápach půjde na jeho konto. Ostatní cestující se po mně sice občas podívali. Slušně oblečený muž, stojící poblíž smrdícího opilce, no ale je to jeho volba...

Tak jsem se tramvají dostal až domů, připraven čelit manželčiným „řečem a posměchu“, ale s vidinou sprchy, teplého čaje a postele.

Když jsem odemykal, slyšel jsem z bytu nějaké hlasy a polil mě pot. Otevřel jsem a byl jsem halasně přivítán tchyní a tchánem, kteří, naštěstí, zůstali sedět v kuchyni, poměrně daleko ode dveří. Se zděšenou grimasou místo úsměvu, jsem je pozdravil.

To už přicházela manželka, lehce nasála odér a tiše hlesla: „Co se stalo?“

Mávl jsem rukou neschopen slova. V tomto okamžiku se znovu ukázalo, že mám nejskvělejší ženu na světě.

Hlasitě, tak aby to bylo slyšet do kuchyně, prohlásila: „No nazdar, ty jsi úplně promrzlý, čekal jsi dlouho na tramvaj? Tak si dej sprchu, já ti donesu něco na sebe, a pak ti uvařím čaj.“

To už mi pomáhala svléknout znečistěné oblečení. Košili, tílko, trenýrky a dokonce i ponožky hned vymáchala a naložila s namáčecím prostředkem do kbelíku. Zatímco jsem se sprchoval, otřela vlhkým hadrem kalhoty. Ty nemohla namočit, aby se nesrazily. Boty jsme zatím vystrčili na balkon.

Po sprše jsem si dal čaj, chvíli jsme si povídali a „tcháni“ brzy odešli, věříce, že mi vážně není dobře.

Jediný komentář manželky byl: „Ty kalhoty si do čistírny odnes sám!“

Takže už víte, proč nepotřebovaly žádné chemické čištění, byly prostě jen docela obyčejně posr...

To už jsme se všichni halasně smáli, ono holt cizí neštěstí vždycky „potěší“ nejvíc.