Noční

          Revizorské noční jsou vždy akční a často i zajímavé, ale tato byla obzvláště "vydařená". Chytnout hledanou osobu se nepodaří každý den…

          „Jménem zákona stůjte!“   

          „Jménem zákona stůjte, nebo střelím,“ vyzývá příslušník agresora a v běhu vytahuje zbraň.

          „Počkej, nestřílej, už ho mám,“ křičí na něj jeho kolega, který zrychluje a vzápětí dostihuje pronásledovaného.

Chycený muž nechce dát kůži lacino. Nastává urputný boj muže proti muži…

          Toho dne bylo pochmurné počasí. Takové to, jak se říká, dušičkové. Ale, byl pátek, a vidina víkendového volna mě uklidňovala, i když… Kdoví jak to zase celé dopadne. Noční je noční.

          Někdy jsou opravdu nevyzpytatelné. Hlavně páteční rozjezdy stojí za to. Já sám o nich něco vím, chodil jsem na ně dost často. Dnes už nejsou jako dřív a raději je přenechávám mladším a svižnějším.

          Občas se jako partie revizorů sejdeme v příjemné hospůdce a za chvíli běží zážitky v plném proudu. Vždy je o čem hovořit a večer ubíhá v příjemném tónu, stejně jako minule, když se Franta rozvyprávěl.

          „To bylo tak“, zhluboka se napil zlatavého moku, slastně polknul a pokračoval.

          „Dělali jsme kdysi jednu noční a bylo to… No, nevím to určitě, ale asi tak před 15 – ti lety, snad to byl pátek, kdo ví. Ale byl naprostý klid, to vím určitě. Takový ten pohodový den. Však víte, o čem mluvím, bando.“

          Všichni jsme se zasmáli, souhlasně přikývli a jako na povel se napili. Věděli jsme přesně, jak to bude dál a co bude následovat, ale stejně jsme hltali každé jeho slovo.

          „Mluv, povídej,“ hučeli jsme na něj. Povídání bylo sice krátké, ale ten jeho přednes… No prostě boží.

          Tady bych s dovolením Frantovo vyprávění na chvíli přerušil. Je třeba si ujasnit, jak takové noční vlastně tehdy probíhaly. Vše bylo trochu jinak, než je dnes. Chodili jsme ve dvou, max. ve třech, a byla s námi vždy dvoučlenná hlídka PČR. Klasické noční rozjezdy, jaké známe dnes, tehdy ještě neexistovaly, takže jsme začínali v odpoledních hodinách a končili kolem půl noci. Hned jak jsme se sešli s policejní hlídkou, vyrazili jsme na trať a prováděli kontrolu. Je jasné, že s přibývajícím časem spoje jezdily čím dál tím méně, takže jsme v pozdních hodinách vybírali jen ty linky, které měly kratší intervaly a klouzaly Brnem častěji dlouho do noci. A tady někde Frantovo vyprávění pokračuje dál…

          „Hele, kluci, nesmějte se, nebo to položím. Mám vážně pokračovat?“ zubil se na nás Franta a parádně si užíval svůj okamžik slávy.

          „Jasně, už konečně spusť!“ řičíme jeden přes druhého a dopíjíme už nevím kolikáté pivo.

          „Dobrá, tak jedem. Ale, ticho,“ řval Franta a ukazovákem všem pohrozil. Ale to bylo něco na nás. Jako by řekl, smějte se ještě víc… Prostě chaos, jak se patří. Hele, v tom se vážně nedalo vyprávět, a to se Franta doopravdy snažil.

          „Zmlkněte pardálové, nebo to fakt nedám,“ snažil se nás uklidnit. Než se celé společenstvo utišilo, trvalo to drahnou chvíli, ale nakonec se vyprávění příjemně rozběhlo…

          „Tehdy večer jsme jezdili jedničky na Řečkovice. Tam to brouzdalo večer nejčastěji. Brali jsme to postupně, tak jak to přijíždělo a šlo to celkem dobře. Pár černých duší se vždy našlo. Ale pak jsme to obrátili a jeli směrem na město, no a tam při jedné kontrole nastal problém. Hele, nekecám, opravdu velký problém.

          Kontrolovali jsme jedničku do centra a v přední části seděl takový zvláštní týpek, tak okolo třiceti let, štíhlé, sportovní postavy, ale od pohledu divný pardon. Kolega, který kontroloval předek, došel až k němu a požádal ho o jízdenku. No, se zlou se potázal. Borec ho vyfakoval, seřval a hrubou silou se snažil vysvětlit, že on si pojede, jak chce, kam chce a klidně i na černo. A dal jasně najevo, že mu v tom nikdo, ale opravdu nikdo nebude bránit.       

           Poslouchej, policie zapracovala okamžitě. Vyzvala ho k předložení dokladů a ke zklidnění celé situace. Bohužel následovala zastávka, kde mladík vyskočil a utíkal pryč. Naši ochránci se vážně snažili a mazali za ním.

          Příkaz zněl totiž jasně. Muž bez jízdenky nesmí utéct a věř mi, bylo to jak z nějakého akčního filmu. Honička na plný plyn.

           „Jménem zákona stůjte!“     

           „Jménem zákona stůjte, nebo střelím,“ vyzývá příslušník černého pasažéra a v běhu vytahuje zbraň.

          „Počkej, nestřílej, už ho mám,“ křičí na něj jeho kolega, který zrychluje tempo a vzápětí dostihuje pronásledovaného.

          Chycený muž nechce dát kůži lacino. Nastává urputný boj muže proti muži. Po kratší, ale divoké šarvátce, vítězí policista. Ale nebylo to jednoduché. Mladík byl tak hrubý a agresivní, že si nekompromisně vysloužil „želízka“… Nepříjemné, ale někdy účinné opatření. V tomto případě to ale mělo ještě navíc zajímavý psychologický účinek.        

          „Dobrá, ok, přiznávám se, už mě nechte… Tu hernu jsem vybílil já,“ blekotal zadržený.

          Jako by nás někdo opařil… Ale policajti reagovali rychle a profesionálně.

          „Jakou hernu? Kde to bylo a kdy? Tak dělejte, chceme podrobnosti. Mluvte! Honem!“

          Ten člověk se naprosto zesypal. Složil se jako hromádka karet a začal vyprávět.

          „Ježíš Marja, nechte mě už bejt… Prostě jsem potřeboval prachy a nevím, co na tom nechápete. Dva roky už nemakám a love prostě potřebuju. No a co… Tak jsem tu hernu na Cejlu udělal já. Můžu za to, že ta pitomá servírka do toho spadla. Neměla tam co dělat. Ublížit jsem fakt nikomu nechtěl…“

          Co na to říct. Řeči a zase jenom řeči. Přitom všichni víme, jak to celé bylo. Psalo se o tom v novinách a bylo to i v televizi. Případ pobodané servírky v brněnské herně na Cejlu. Někdo tam vlítnul, udělal pokladnu, a přitom ošklivě pobodal noční obsluhu. Dlouho se o tom mluvilo, ale nikdy se ten případ dopodrobna neobjasnil. Až teď. A náhodou.

          Cesty osudů jsou někdy nevyzpytatelné…

Čas od času ta „vyšší“ síla musí zasáhnout, jinak by to tady někdy fakt nebylo k žití….

          Neobjasněný případ se dostával do plných obrátek. Kostičky do mozaiky začaly najednou zapadat a samotný incident se začal postupně otevírat. Policisté pracovali na plný výkon a skládali jednotlivé střípky, jak jen se dalo. A dost úspěšně. Celý trestný čin začínal nabývat reálných rozměrů…

          Patrik Novelský, tak se ten mladý muž jmenoval, nemakal již od mládí. Je Ti jasné, že ho mantinely zákona moc nezajímali. Drobné krádeže, nelegální obchod, potom i drogy. Takový ten obyčejný drogový příživníček, co je jich dnes plná republika. Hanba mluvit. Snažil se namastit kapsu, jak jen se dalo. Čím víc mu rostla chuť, tím větší požadavky měl, no a kde pořád brát. Tak se rozhodl. Nebude troškařit a hrábne po větší paletě, a hned.

          Pomohl mu v tom kamarád. A protože to byl opravdu kamarád, dobře mu poradil. Doporučil mu udělat hernu, kterou on sám často navštěvoval.

          „No, kamarád“.

          Co ale nikdo netušil, že do toho šel s ním. V původním vyšetřovacím protokolu bylo, že pachatel byl jenom jeden, ale podle nového šetření a dalšího svědectví, bylo zjištěno, že na to byli dva. Bod zlomu odhaluje další neznámou, „kamaráda“ spolupachatele. Policie doplňuje poslední indicie a chystá se celý případ uzavřít a předat soudu…

          Kamarád „kumpán“ přišel do herny o pár hodin dříve, aby zmapoval terén. Potřebné informace předával dál přes SMS přímo pachatelovi. Když se denní obsluha vystřídala s noční, zaplatil a odešel. A tady někde nastal čas pro našeho mladíka. Informace již měl, takže jen zběžně obhlídl situaci, a když byla herna prázdná, šel do akce…

           Šlo mu opravdu jen o peníze. Bohužel servírka, která byla ve skladu, přišla o něco dřív a dost ho tím zaskočila. Nevěděl, co má dělat a zazmatkoval. Prachy! Naprosto ho ovládli.

          Vzpomněl si na nůž, který měl v kapse a bez přemýšlení zaútočil. Jen bodal a bodal. Tak moc je chtěl… Peníze…

          Toho dne bylo pochmurné počasí. Takové to, jak se říká, dušičkové. Ale, byl pátek, a vidina víkendového volna nás všechny uklidňovala, i když… Kdoví jak to zase celé dopadne. Noční je noční.

          Tahle dopadla opravdu trochu zvláštně. Po této divoké honičce bylo po práci a přivolané policejní auto mladíka odvezlo rovnou na policejní stanici, kde se dlouho do noci sepisovalo hlášení…

          A jak to celé dopadlo? No, servírka se z toho bohudík dostala, ale v herně už asi nikdy pracovat nebude. A náš divočák s „kamarádem“? Soud je odsoudil na tvrdo, dle jejich zásluh. Relativně dobrý konec, ale…

          Za nějakou dobu byla amnestie a všichni ti „chrabří hrdinové“ byli najednou propuštěni, takže naši drsní hošani běhají opět někde mezi námi. Paráda…

          Vážně, servírku v nočním baru bych teda dnes už asi dělat nechtěl…

Tak zase někdy…

Vladimír