Koupání v moři je moc fajn, voda je vážně slaná a příjemná, ale ty potvory, co tam jsou, no nevím, jedna si mě chtěla dát na svačinu....
25. června 2015
Málem mě do zadku kousl krab. Víš, ono je to vlastně tak. Za všechno může tak trochu moje paní. Po snídani vymyslela, že půjdeme na obhlídku a zjistíme, kde se dá dobře koupat. Souhlasil jsem, a tak jsme po ranním jídle vyrazili.
Paní máma nabalila ručníky. Plavky jsme dali hned na sebe, nějaký ten proviant a vyrazili jsme. Šli jsme podél moře a koukali, kde se dá v pohodě vlézt do vody, dobře se vykoupat a je tam relativní klid. Asi po jednom kilometru jsme takové úžasné místo našli.
Skaliska tvořila půl oblouk, takže se vlny o ně lámaly a uvnitř byla klidná hladina. Jemně kamenité dno tady mělo pozvolný sestup, takže i pro mne ideální místo na první detailní seznámení s mořem. Jelikož zde byla jenom jedna ruská maminka s malým, asi osmiletým „Rusáčkem“, zůstali jsme.
Mamča byla ve vodě okamžitě. Jistě, je to otřelý mořský vlk. Její tatík byl kapitán mnoha zaoceánských lodí, s kterým ona po vodě, jako dcera divoženka, procestovala celý svět. Ale já? Suchozemský tvor? Hrůza mluvit! U nás doma jsem vlezl do vody jen v neoprenech. A to ještě pouze na rybách. Ale neboj, dám to. Musím.
Mamina, po krk v moři, láká moji maličkost do slané vody. Hele, nenechám se zahanbit a jdu. Centimetr po centimetru vstupuji do té obrovské masy vod. Neboj. Dělám to dost pomalu a obezřetně. Fakt se mám docela rád. Když jsem měl vodu asi po kotníky, přišla moje první vlna, a já se málem utopil. Fakt děsivé. A to podle maminy žádná vlna nebyla. Hele, vážně tu slanou vodu nemusím. Ale šel jsem dál. Jsem chlap a nebojím se. Když jsem měl vodu po pás, s další vlnou po krk, pochopil jsem, kde je moje hranice. Když jsem přežil to letadlo, tak se přeci tady v té slané břečce neutopím a dál jsem prostě odmítl jít. Opřel jsem se o nejbližší skalisko a předstíral, jak si to moře náramně užívám. Vážně do té hlubší vody nemusím.
Malý „Rusáček“ s maminkou dávno odešli, tak jsme na pláži zůstali sami. Dáša mě lákala do hlubší vody, ale já zůstal přelepen na skalisku a dál se nehnul. Ale něco mě začalo svrbět na plavkách. Že by nějaký naplavený kamínek, říkám si, ale nic jsem nemohl nahmatat. Lechtalo to čím dál tím víc.
„Mámo, honem pojď sem, něco se děje,“ volám o pomoc. Než se moje drahá polovička dostala z volného moře ke mně, docela to už škrábalo.
„Honem koukni, co tady mám,“ prosím a snažím se dle svých možností natočit tak, aby lépe viděla. Moc dobře mi to nejde, jelikož se nehodlám pustit skaliska, abych neodplaval jako korkový špunt na širé moře. Ale mamča je dobrý plavec, tak si své místo našla a začala zjišťovat situaci.
„Je to krab jako poleno, a už Ti leze za plavky,“ komentovala vzniklou situaci.
Šli na mě mdloby. Pavouky a podobnou havěť fakt nemusím.
„Rychle s tím něco udělej,“ křičím a dostávám záchvat fobie.
„Ale já se ho bojím, do ruky ho nevezmu!“
„Ježíši Maria, prosím dělej, umírám,“ svolávám všechny svaté. Moje drahá polovička pochopila vážnost dané situace a zareagovala okamžitě.
„Uklidni se, už jsem ho dala zpět na skalisko, nic Ti nehrozí,“ chlácholila mě, když viděla, že jsem se začal sám od sebe v metrové hloubce topit.
Ale bylo už pozdě. Jelikož mám z těchto tvorů fobii, dostal jsem panický stres a přestal jsem rozumně uvažovat. Už jsem nevěděl, kde je břeh a kde moře, kde je dno a kde hladina. Prostě paráda. Dáša nezaváhala ani vteřinu. Chytla mě pod vodou za ruku a okamžitě vytáhla na břeh. Tam jsem se po chvilce uklidnil a bylo fajn. Ale poslouchej, do té hrůzostrašné vody, plné netvorů, už fakt nechci…
Hele, ono se to nakonec všechno vyvine jinak, než si sám naplánuješ. Do moře jsem samozřejmě ještě vlezl a věř mi, ne jednou. Však uvidíš.
26. června 2015
Dnes jsme jeli na výlet na Kronos.
Paní delegátka nám na začátku naší dovolené nabídla možné fakultativní zájezdy, ze kterých si prý máme vybrat a případně se přihlásit. S mámou jsme to vzali naprosto zodpovědně a prostudovali všechny nabízené alternativy. Jako první zájezd jsme vybrali výlet na Kronos.
Propozice byly jasné. V osm hodin nás na autobusové zastávce, směr Heraklion, vyzvedne speciální dostavník, určený pouze pro náš výlet. Byli jsme tam včas. Autobus kupodivu také.
Důvod, proč jsme jeli tak brzy nám byl záhy vysvětlen. Jelikož o vykopávky v Kronosu je velký zájem a je tam, mírně řešeno, dost těsno, je výhodnější vyrazit časně z rána, abychom měli volné pole působnosti a nemuseli se mačkat s ostatními expedicemi. Také to tak dopadlo. Byli jsme tam mezi prvními a měli relativní klid a prostor.
Celé vykopávky jsme si postupně prošli, vyslechli zajímavý výklad a vše pečlivě zdokumentovali. Posléze, utaháni novými vědomostmi obrovským horkem, jsme se přesunuli zpět do hlavního města, kde jsme ještě měli absolvovat návštěvu nově otevřeného, zrekonstruovaného muzea. Ale jen ti, co si koupili na Kronosu vstupenky. Měli je všichni, kromě nás. Prostě se nám tam už nechtělo. Raději jsme dali přednost tržnicím a obchodním uličkám starého Herakloionu. Chtěli jsme, kromě jiného navštívit i místní rybí trhy a další gurmánské zajímavosti. A k vidění, jak jsme později zjistili, toho bylo mnohem víc.
Tak zase někdy…
Vladimír
