Kouzelný dědeček

          Že jste ho nikdy neviděli? Teda kromě pohádek, samozřejmě, tam se vyskytuje celkem běžně. Ale určitě viděli, a mockrát. Jenom o tom nevíte. Také jsem jednoho takového kouzelného dědečka potkal.

          Že jste ho nikdy neviděli? Teda kromě pohádek, samozřejmě, tam se vyskytuje celkem běžně. Ale ba že, určitě viděli, a mockrát. Jenom o tom nevíte. Také jsem jednoho takového kouzelného dědečka potkal.

          S Jardou Smíškem jsme zažili neskutečné věci. On hasič, já muzikant, no někdy a je to po čertech dávno, moc času na revizorování nezbylo. Ale o tom snad až někdy příště. Zatím tu pracuji a nestojím o vyhazov.

          Docela nedávno jsme spolu mluvili. Revizora už nedělá a jezdí jako řidič tramvaje, prý má víc peněz a klid. No, vypadá dobře, tak na tom asi něco bude. Tu příhodu mi sám připomněl.

          Brázdili jsme Poříčí, Polní a Celní (pro mimobrněnské to jsou názvy zastávek tramvají), a na Poříčí Jarda chytil starší manželský pár, co jel na černo. Přesněji řečeno paní manželka. Oba byli spanilého věku, a dáma neměla daleko k sedmdesátce, kdy se už jezdí zdarma. Pan manžel v tom úžasném věku byl.

           Znám Jardu léta, a vím, že by jí pokutu nikdy nedal.

          Ale…

          Někdy se to „ale“ vyvrbí, ani nevíte jak. Tentokrát to přišlo od samotné cestující, a co s tím pak chcete dělat.

          Na Poříčí jsme vystoupili ven, a kolega se chystal paní vysvětlit, kde si může průkazku nad sedmdesát nejlépe pořídit.

          „Tak paní, prosím vás, za chvíli vám bude…“

          Dál se nedostal. Dáma ho začala mlátit holí, jako nezralé žito.

          „Hulváte, darebáku, sráči,“ valil jsem oči, kde se to v té křehké postarší dámě bere.

          „Já Ti přelámu všechny kosti v těle,“ vyhrožovala a zvýšila intenzitu úderů.

          Tady končila legrace a začalo jít o zdraví. Ne moje, ale Jardovo. Jenže ten byl tak překvapen a rozhozen, že nebyl schopen pořádné obrany.

          Zakročil jsem rychle a rázně. Prostě jsem jí tu hůl vytrhl a sebral.

          „Paní, bude klid. To by už stačilo,“ snažím se ji uklidnit, ale marně.

          „Vrať mi tu hůl darebáku, nemám se o co opřít, pomóóóc, zloději!“

          No paráda. Do čeho jsem se to zase navezl.

          „Paní, prosím nekřičte…“

          „Pomóc!“

          „Tak, ticho!“ zařval jsem taky.

          Najednou byl klid. Zmlkla a zvědavě se na mne zadívala.

          „Poslouchejte, když mi slíbíte, že už nebudete s tou holí nikoho mlátit, a přestanete křičet, tak ji dostanete zpět.“

          „Ano, ano,“ souhlasně přitakávala a najednou z ní byla milá babička.

          A je to. Ten Jarda to se staršími lidmi prostě neumí. Babka je jak mílius. Ještě se má chlapec, co učit, usmívám se, a vracím paní hůl.

          „Darebáci, zloději, pomóóóc,“ začala rozdávat rány kolem sebe, jako smyslů zbavená.

          No teda, to je materiál. Tu bych chtěl mít doma. To budou boule na hlavě… V duchu jsem se Jardovi omluvil.

          Kolega byl tentokrát pohotovější. Chytl hůl, a o koleno ji zlomil na dva díly.

          „Tak a máš hovno, babo.“

          Zbytky hole ji hodil k nohám a volal policii.

          „Teď už tady počkáš do jejich příjezdu, ty stará čarodějnice,“ hučel si pod vousy a stoupl si tak, aby mohl v klidu kouřit, a měl ji stále na očích.

          „A jestli nechcete mít paní problémy, tak urychleně vyndejte občanský průkaz,“ snažím se zmírnit situaci.

          Paní, když viděla, že je v koncích, začala křičet.

          Je zajímavé, že pan manžel stál celou dobu bokem, a do celého incidentu se ani slůvkem nezapojil.

          „Pomóc, zloději,“ paní byla v čím dál větší ráži.

          „Přepadli mě, pomóóóc!“

          A najednou klid. Babce se podlomila kolena a šla vývrtkou k zemi. Jarda spěchal na pomoc a já volal záchranku.

          „Paní, co je vám, mluvte,“ snažil se jí rozmluvit parťák.

          „Udělalo se mi špatně a zamotala hlava, jsem strašně slabá.“

          „To máte z toho, že tady celou dobu křičíte a zbytečně se rozčilujete. Sedněte si, tady se napijte, a buďte v klidu. Sanita je tu hned.“

          Ještě že jsme si chvilku před tím koupili pití. Paní se po něm udělalo lépe, ale na sanitku jsme počkali. Samozřejmě, policie byla odvolána, a paní už raději mlčela. Když přijela záchranka, dámu si převzali, v sanitce vyšetřili, a rozhodli se, že si ji odvezou do nemocnice.

          „No moment pánové, nikam mi ji ještě nevozte, ještě jsem s ní neskončil,“ ožil najednou parťák.

          „Potřebuji její občanku.“

          „Tu máme tady, opište si, co potřebujete, že jo paní.“

          Bábina ani nedutala, Jarda vypsal hlášenku a ona ji mlčky podepsala.

          „Tak nashle. Mohlo to být v klidu a pohodě, a bez hlášenky,“ neodpustil si Jarouš.

          Dveře se zabouchly, rozhučel maják, a sanitka vyrazila do nemocnice.

          Starý pán stál pořád na stejném místě. Úplně jsme na něj zapomněli. Najednou byl tak sám. Bylo mi ho chudáka líto. Ženu mu odvezli, a on ani vlastně neví, pořádně kam.

          „Pane, to mě mrzí, takhle to dopadnout nemuselo. Můžu pro vás něco udělat?“

          Pomalu zvedl hlavu a zadíval se na mě. Na ty oči nikdy nezapomenu… Svítily v nich plamínky štěstí, které rostly a rostly.

          „Kluci, děkuji vám. Zachránili jste mě. Konečně můžu zase na pivo, a kdy chci. Doufám, že tam bude hodně dlouho, baba jedovatá.“

          Zamával nám vesele ošuntělým kloboukem a jako pravý kouzelný dědeček, zmizel v davu lidí.    

Také vám mávám a třeba někdy příště…

Vladimír