Je fascinující sledovat vznik a vývoj něčeho tak populárního a rozšířeného, jako je rybaření, potažmo muškaření. Pojďme se vrátit do dob minulých a pokusme se společně sledovat vzrušující okamžiky vzniku a vývoje muškaření...
Hodně dávno v pravěku
(- cca 4000 př. nl.)
Chceme-li se něco dozvědět o začátcích nymfování a muškaření vůbec, musíme se nejprve vrátit k samému počátku rybaření. Jedná se o jeden z nejstarších způsobů lidské obživy, který podle archeologických nálezů spadá až do starší doby kamenné.
Člověk pravděpodobně začal chytat ryby do rukou. Využíval k tomu mělká a klidná místa, kde se mohl bezpečně pohybovat a dobře lovit. Později, když se zdokonalil, začal k lovu používat též nástroje v podobě primitivních oštěpů, později kostěných harpun, luků, proutěných vrší, sítí apod. Na velkých hlubokých řekách, kde nešlo lovit ani pomocí těchto nástrojů, si musel lovec opatřit primitivní udici, šňůru a háček. V průběhu mnoha let strávených takto u vody, přišel na to, že je výhodné přivazovat šňůru s háčkem na prut z pružného materiálu, který takto lépe tlumí výpady unikající ryby.
Zde někde jsou položeny základy pro vznik prvního primitivního rybářského prutu. Postupem času se začalo rybaření dělit na různé rybolovné techniky, jako je položená, plavaná, přívlač, muškaření atd., ale to je již jiné, samostatné vyprávění.
********************
Začátky muškaření ve starověku
(cca 4000 př. nl. – 476 nl.)
Používání umělé mušky k lovu ryb je velmi stará technika. Kdy a kde se tento druh lovu přesně zrodil, se už asi dnes přesně nedovíme, ale dle dochovaných nálezů víme, že starověk odhalil první záznamy o této rybolovné technice. Velkou měrou k tomu přispěl vznik písma datovaný na začátek tohoto období. Již v 5. tisíciletí př. nl. se objevuje první písmo staroevropské civilizace, koncem 4. tisíciletí př. nl. pak písmo klínové, vzniklé u Sumerů a chvíli na to vzniká písmo ze starého Egyptu.
***
Již v 1. století nl. najdeme ve dvanáctisvazkovém díle s názvem Epigrammaton, od římského epigramika Marcuse Valeriuse Martialise (cca 40…43 nl. - cca 102 nl.), první menší zmínku o umělé mušce, jako o nástraze k lovu ryb.
***
Další, a již mnohem konkrétnější písemnost se dochovala z 2. století nl. Jedná se o přírodopisnou sbírku o sedmnácti svazcích De Natura Animalium (On the Nature of Animals), kterou napsal řecký filosof a sofista Claudius Aelianus (cca 175 nl. - cca 235 nl.). Tato sbírka krátkých příběhů je plná faktů a bajek o živočišné říši. Nutí čtenáře k zamyšlení a ukazuje kontrasty mezi lidským a zvířecím chováním.
Autor pocházel z italské Praeneste, kde zastával úřad pontifika. Byl také žákem sofisty Pausania, u kterého se naučil dokonale řecky a stal se i následně učitelem rétoriky v Římě. Jevil zájem o vše zajímavé, exotické, ale je pravda, že nebyl velký cestovatel. Většinu svého života strávil doma v Itálii. Své vědomosti čerpal z různých publikací či ve veřejných knihovnách, kde měl volný přístup k bohatství jiných spisovatelů, jako jsou např. Aristophanes, Demokrita, Herodotus či Plutarch. Claudius Aelianus se též věnoval psaní knih a vlastní publikaci. Díky jeho čistému slohu se těšil, a to nejen ve své době, ale i u dalších generací, velké popularitě, pro kterou byl často nazýván „honey-tongued“.
Aelianus ve své sbírce De Natura Animalium, v patnáctém svazku, kromě jiného popisuje lovení ryb v Makedonii pomocí umělé mušky. Cituji zde volný překlad od Radcliffa z roku 1921:
„ Doslechl jsem se o zvláštním způsobu chytání ryb v Makedonii, a bylo to nějak takto. Mezi městy Berojí a Soluní teče řeka zvaná Astraeus. Žijí v ní ryby s kůží pokrytou skvrnami. Na to, jak těmto rybám domorodci říkají, byste se měli zeptat přímo Makedonců. Tyto ryby sbírají mouchy poletující kolem řeky. Jsou specifické jen pro tuto oblast a v žádné jiné se nevyskytují. Na rozdíl od jiných much nevypadají přesně jako mouchy, vosy, čmeláci či včely, ale mají od každého něco. Drzé jsou po mouchách, velikostí jsou podobné čmelákům, jejich barva napodobuje vosu a bzučí jako včely medonosné. Domorodci jim říkají Hippurus.
Tyto mouchy se usazují na hladině, nechávají se unášet proudem a hledají zde svou potravu. To nemůže uniknout pozornosti ryb, číhajících níže pod hladinou. Takže když ryba zpozoruje na hladině plovoucí Hippurus, pomalu, bezhlučně, tak aby nezvlnila hladinu a kořist nezaplašila, se k ní jako stín přiblíží. Pak, když je na její dosah, otevře tlamku a za pohybu, přesně jako vlk odvádějící ovci ze stáda, nebo orel unášející husu ze dvora, nasaje kořist a potopí se zpět pod vlnící se hladinu.
I když toto všechno rybáři vědí, nepoužívají tyto mouchy jako návnady pro ryby. Jakmile se jich totiž dotkne lidská ruka, ztrácejí přirozenou barvu, jejich křídla chřadnou a ryby nějakým záhadným instinktem poznají, že tato moucha byla již chycena. Stane se z ní naprosto nevhodná nástraha a rybáři musí obelstít ryby pomocí následující rafinované lsti.
Kolem háčku omotají karmínově červenou vlnu, připevní dvě pírka, která rostou na krku kohouta a jsou v barvě vosku. Rybářský prut je šest metrů dlouhý a stejně tak i jeho šňůra. Tato návnada rybu přitahuje, barva ji dráždí a při pohledu na ni, si představuje skvělou hostinu. Lačně otevře široká ústa, je však zachycena na hák a místo hostiny má hořký pokrm, protože je lapena.“
Jak bylo již napsáno, Aelianus nebyl cestovatel a vědomosti čerpal tak zvaně z třetí ruky, proto je třeba tyto dnes již nesmrtelné řádky brát se značnou dávkou nadhledu.
********************
Příště se vrátíme do středověku a novověku, a slibuji, že to bude další fascinující povídání...
Vladimír
