Zlaté české ručičky: vily továrníků

Jaká hnízdečka si nechali postavit ti, kteří měli na prvopočátcích značek jako Pleas, Amylon a Plastimat nějaký podíl? 

Všechna zobrazená sídla se nachází v Havlíčkově Brodě, do roku 1945 zvaného Německým.

Šimon Mahler (*1793) byl po staletí první Žid, který (s manželkou Marií Bondy) přichází do královského města Německého Brodu r. 1861, po nařízení císaře otevřít Židům brány měst. Jeho předchozí bydliště byly Kaliště, kde se mu narodil vnuk Gustav, budoucí hudební skladatel. Šimonův syn Josef se oženil s bohatou vdovou z Polné a v r. 1873 zřizuje v Brodě pletařský podnik. Ten r. 1896 přebírají jeho synové Vilém a Viktor a mění název: „Továrna na pletené zboží bratří Mahlerové". 25. května 1907 dostali bratři od města povolení ke stavbě vily v sousedství továrny, dokončena je už 10. prosince 1908 s dvěma pro ně a rodiny zcela totožnými byty.

Roku 1916 zemře Viktor ve věku 45 let, firmu do poloviny třicátých let řídí jen Vilém, pak ji přebírá Viktorův syn Hanuš. Vilém umírá 12. srpna 1941. Za nacistické okupace a vydání protižidovských zákonů získalo akcie Hanuše Mahlera osm mužů, většinu pražský advokát Karel Paštika. Dne 8. dubna 1940 podnik přejmenovávají na PLEAS (PLEtárny Akciová Spol.). Hanušovi se podaří odjet do USA, jeho manželka a syn to nestihnou, jsou odvezeni a zemřou v koncentračním táboře. Po roce 1948 je PLEAS znárodněn.

Vila od stavitele Karla Ješiny je inspirovaná aristokratickou důstojností anglických sídel i architekturou rytířského středověku. Jeden z „anglických“ prvků představuje okno bay-window na věžovém rizalitu čelní fasády, kde se nachází plasticky ztvárněná kartuš s letopočtem a iniciálami MB (Mahlerovi Brod). Fasáda je kombinací neorománských, neogotických a neorenesančních prvků. Východní nároží akcentuje pětiboký arkýř na konzole, zakončený cibulovou střechou. Mystiku dodávají vitráže oken v středověce pojaté věži se schodištěm. Ve vile v přízemí i patře byl samostatný byt, vždy s dětským pokojem, ložnicí, salonem, jídelnou, obývacím pokojem, pokojem pro hosta, toaletou, lázní a samozřejmě kuchyní s navazujícím pokojem pro služku a spíží. V současné době je zde několik bytových jednotek.

V r. 1893 kupuje přádelnu vlny (na místech Žabího mlýna z r. 1536) František Eduard Vonka, přebudováním zřizuje škrobárnu. Ta v r. 1898 zpracovávala až 100 q brambor denně. V letech 1897-8 si nechal F. E. Vonka u továrny vystavět od stavitele J. Šupicha jednopatrovou klasicistní vilu. V r. 1903 podnik převzal syn Jan Evangelista Vonka, který podnik zásadně zmodernizoval. Roku 1916 ve věku 45 let náhle zemřel. V r. 1920 závod po dohodě s vdovou Miladou převzali agrárníci a změnili název na Dextra, továrna na škrob, syrob a dextrin s.r.o. Podnik rozšířili o pilu a strojírnu. Po znárodnění v roce 1948 byl podnik začleněn do Národního podniku Amylon.

Židovští bratři Josef a Ignác Stiassný v ohybu řeky Sázavy zřizují od r. 1879 továrnu na sukna. Koncem 19. st. je v továrně již přes 200 zaměstnanců a několik mistrů (valchař, barvíř, postřihač, výpravčí zboží). Začátkem 20. st. firmu vedou synové Josefa: Hugo s Richardem. V nové vile u továrny žije hlavně Richard s manželkou Lilly. Bratr Hugo a choť Anna (rozená Havlová) si nechávají postavit r. 1932 rodinný dům již v blízkosti centra Brodu od architekta Františka Lišky. Historizující vila např. s okny imitující střílny na arkýřové věži je hotova během tří let.

Za německé okupace v r. 1942 veškeré podíly Huga a Lilly Stiassných (Richard zemřel již dříve na španělskou chřipku) spadají pod Vystěhovalecký fond pro Čechy a Moravu. Hugo i Lilly jsou toho roku odvezeni do Terezína a na podzim 1944 umírají v Osvětimi v plynové komoře. Petr Stiassný, syn Lilly, byl popraven 11. ledna 1943. Jen Anna Stiassna, katolička, válku přežila. V lednu 1948 je továrna znárodněna a posléze zde několik desetiletí sídlí státní podnik Plastimat. 

Josef Knap, narozený r. 1892, byl od r. 1920 ředitelem textilní akciové společnosti. Tu svými excelentními schopnostmi vytáhl ze dna na výsluní. I za hospodářské krize po r. 1930 zajistil zaměstnancům práci a solidní platy. Za války pak splnil nejdůležitější cíl, nepustit továrnu do správy okupantům. Roku 1947 po infarktu odchází do invalidního důchodu. A bohužel odmítá nabízený post ve švýcarském chemickém koncernu Ciba. Aby si zachoval životní standard, postupně rozprodával zlato i cizí měny, které před lety nakoupil. V padesátých letech byl komunistickými soudci ve vykonstruovaném procesu za „ohrožení devizového hospodářství“ odsouzen na 12 let (ve vězení zemřel), jeho manželka na osm a zároveň jim byl zabaven veškerý majetek.                                       Vila Vlasty a Josefa Knapových byla navrhnuta jako pětipodlažní budova v letech 1933 - 1934, kde pod suterénem byl ještě jeden sklep sloužící jako kryt. Architekt František Liška postavil budovu na svou dobu velice v moderním stylu. Fasáda nebyla ozdobena, proto vynikají okenní šambrány a arkýře se zkosenými okny. Nad krytem byl byt domovníka společně se sklepem, kotelnou, v přízemí byl vestavěn krb z mramoru a dubového dřeva, prosklená stěna, zasunovací dveře i výtah na jídlo. Byla zde kuchyň, jídelna a obývací pokoj. Ve druhém patře byly situovány hlavně ložnice. Zahrada, ve které stojí ještě původní altán, měla tři bazény - na koupání, s rostlinami a s vodotryskem. Nyní je v budově mateřská škola. V textilním závodě, kterému Knap kdysi šéfoval, je firma na prádlo - Pleas.