I nezdwořácký humorista bývá nevesel. A při tom fotí...

O mojí ženě, kmotříčkovi, traktoru, cyklovýletu, hruškovici, hodinách, sběračích kovů i práci... O pohádkovém stavení jak z obrazů Lady - co shořelo.

Když jsem si kdysi bral svou ženu, poznal jsem také kmotra (jejího křtu). My, i řada příbuzných, ho neoslovovala donedávna jinak než: "kmotříčku." Měl dvě dcery a hospodařil s manželkou na malebné samotě mezi Jihlavou a Pelhřimovem. Ovdověl, to už si dcery začínaly jinde svůj život, a on svůj grunt opustil navždy až v požehnaném věku (91) o nedávné zimě. Hned záhy - snad z první jarní bouře - zasáhl blesk mohutný dub, který tam čněl už za jeho dětství. Leč nevítaný posel z nebes přeskočil na jednu ze střech osiřelé usedlosti. Než si kdosi z dáli od silnice povšiml ohnivého kohouta, byl ten už značně při chuti...

Předpředposlední srpnový den jsme s mojí Miloslavou zdevastovaný a zarůstající objekt navštívili. Z povzdálí to vypadá jen na částečnou výměnu krovů(?).

Tak i pohled k obloze před vstupem je trochu optimistický.

Hmm..., zdání prý někdy klame, tady krutě!

Romantické foto s diviznou. Také se divíme, nevstoupili jsme omylem do torza nějakého hradu?

Že by střílny? (A tady někde to speklo i opečovávaný traktor "Svoboďák" z 30.let, klenot technické české historie, o který měla zájem muzea).

Sluneční paprsky zakrývají realitu: zmar.

Jen si slunko zahrálo na schovku, depresivní atmosféra vyvstala...

Pokud se vám zdál perex o pohádkovosti tohoto místa jako umělecká nadsázka, měli byste slyšet naše známé. S těmi jsme jednoho léta "pedálovali" na poutní vrch Křemešník. Při cestě zpět, k jejich cca 30km vzdálené chatě, nás chytla průtrž mračen - čerti se ženili! No, kam se schováte v hvozdech? Bylo to o zápal plic, my byli v polovině štreky. Ale malá odbočka...

Tu zjevila se chaloupka s nádherně vyřezanými vraty, se sálajícími kamny a s pohoštěním bylinným čajem. A hruškovicí! Která píše...,"to si pište, že zahřeju!" Dodnes to H+H (Honza a Hanka) dávají k lepšímu, že byli bludným kořenem zaneseni ke kmotříčkovi z pohádky. No, pálenka i lektvar z okolní luční květeny voněl tenkrát pod touhle lampou...

Tady překvapivě žár nedal "uvadnout" zeleným ratolestem, které těšily oči bývalých obyvatel.

Tato zeleň na stěnách i podlaze už nutí zrak odvracet. Jak signifikantní: zachovaly se noviny s nápisem "práce" - tolik jí zde neustále a neustále bylo...

Pravda zní někdy jak klišé: čas tu dozrál, zastavil se, hodiny tu už nikomu nic nemusí odměřovat. V pohádkovém domově už děti pohádky neuslyší.

"Korektně", aby mě ombudsmanka a spol. nesprdla: nezvaní sběrači kovů a všeho abibilonachlast zde měli pré... Tohle při svém plenění usedlosti jen odhodili a nevědomky z toho vytvořili memento...

Kontrast. Snad proto malíři rádi zvěčňovali drobná kvítka uhlem.

Ještě, že kmotříček se nedožil, co jen zbylo. Tedy pokud - fabuluji: zkázu z oblaků sám nenasměroval. Neboť s ním možná odešly doby generací, ty staré zdi zde to znaly, že obživa se získávávala prací, neplýtvalo se, a byl-li by někdo snad příživník, smělo se mu to říci a dle toho se k němu chovat...

To od tohoto košatého velikána se blesk odrazil... Nikdy předtím tu prý nikde neuhodilo.

Hrušeň svého hospodáře následovala, kořalička z jejích plodů už nezavoní, nezahřeje.

No, ořešák pln nostalgie, se snaží tvářit, že se nic nestalo. Marně zamaskovává skutečný stav.

Grunte našich předků, tvořím asi jedno z Tvých posledních fot, než zřejmě motor nějakého buldozeru Ti zahraje rekviem.

Odsud vypadáš jak kdysi.

Tak sbohem...

Nepřehlédli jste v čase dovolených: Nezdwořácký "od 18ti" fotofór (o pářících se ježcích)?!