Jak noha nohu míjí a cesta pode mnou ubíhá, vzdaluji se od problémů, které na mě čekají, za dveřmi ze kterých jsem vyběhl. Z počátku zatížen, prací, školou, které jak řetězy brání mi v letu. Vím, že už stačí jen kousek a běh se stane mým světem, ve kterém dokud nezastavím, jsem pánem jenom já.
Nejdřív musím vyběhnout z města, přiživuji pocit, že z něj prchám. Semafory, lidé, auta, rámus, pravidla. Všichni mi říkají, zastav! Zpomal! Zařaď se! Ale tento tanec už znám a umím, zavrhuji ty pobouřené obličeje a postranními uličkami se blížím na Svou trasu. Jak doprava a množství lidí řídne, mohu zrychlovat a volněji dýchat.
Běh začíná, zrychlím, a svět kolem mě ztichne. Zorné pole se zúží a přitom obsáhne okolí. Cesta přede mnou jako by vyvstala z prachu a náhle se rozsvítila. Vábí mě, vyzívá mě, je to milenka, která chce být uspokojena. Zrychluji.
Cítím kapku potu, jak mi stéká po čele, cítím kamínek, na který jsem stoupnul, cítím vítr, který se mi proplétá vlasy, obrazy mě míjí jako ve snu, vidím vše, ale vnímám pouze to všudypřítomné Teď. Vzpomenu si na pár na lavičce, bylo to dnes? Nebo jindy? Kopec!
Nejtěžší část trasy, kopec, který nekončí, dokud člověk není nahoře. Dech mi čím dál rychleji uniká z těla, nohy mě pálí, tuhnou, po zádech mi přejede chlad. Ale kopec je můj přítel, fandí mi „Už jsi skoro tam, nevzdávej se.“ Vůle šeptá „Běž“, tělo křičí „STUJ!“. Vrchol. Kopec mě přátelský poplácá po zádech. Zaplavuje mě pocit čirého štěstí. Jsem sice teprve v půlce, ale teď už běžím domů.
Míjím jiného běžce. Na vteřinku se střetnou naše pohledy a oba víme, kdo jsme. Neběžíme kvůli váze, kvůli tréningu, není to součást žádného plánu, ani před ničím neprcháme. Běžíme, protože jsme běžci a běh je důvodem k běhu. Oba máme před sebou i za sebou stovky kilometrů, a dokud zdraví dovolí, vždy si na něj najdeme čas. Neznatelně na sebe kývneme hlavou a zápěstím naznačíme zdar.
Vracím se do města, zastavuji na semaforu. Pod ortézou na kotníku se mi udělal puchýř, vzpomínka mě na chvíli pohltí a začínám být velice vyčerpaný. Jsem zpátky v realitě. Běh skončil. Domů už jen doklušu. Zvítězil jsem. Do dveří za kterými čekají mé povinnosti, vcházím s úsměvem na tváři.
