Včera jsem byl na svém (myslím) prvním církevním sňatku. Byl to krásný, obřad, v nově restaurovaném kostele, s mladým sborem, který zpíval jak krásně tak s radostí. Plný kostel lidí, kteří přáli snoubencům vše nejlepší, prostě atmosféra, která darovala novomanželům snad nejlepší představitelný start a vzpomínku do nového a společného života. Všechny strasti a starosti života mimo zdi kostela byly najednou nedůležité, nepodstatné, neexistující, všem bylo darováno několik desítek minut klidu a radosti. A přesto, byl jsem si nejistý, jestli svou přítomnosti nedevalvuji ten přenádherný obřad.
Já a náboženství máme nekrátkou historii, ale ve zkratce by se dalo říct, že byť jsem byl pokřtěn, tak mám přinejmenším pochybnosti o instituci církve a některých propagovaných myšlenkách. Nejsem agnostik ani ateista, o těchto věcech už dlouho a hluboce přemýšlím, přestože bych rád řekl, že mé názory jsou konzistentní a myšlenky urovnané, čas od času přijdou chvíle, kdy jsem nucen o svých názorech pochybovat, a opět se vrátit od „vím v co věřím“ na „hledám“. A včerejší obřad toho byl opět důkazem.
Když jsem do kostela vcházel, měl jsem to v hlavě urovnáno. Myšlenku v boha už delší dobu nezavrhuji, v myšlenky že mě stvořil ke svému odrazu a že na mě dohlíží … no řekněme, že tady jsem velmi skeptický. Pak ale začal obřad a já se opět cítil nesvůj, když většina kostela prováděla rituální úkony, které já z respektu k lidem, co v ně věří, nenapodobuji, (jednou o půlnoční mši jsem napodoboval a přišlo mi, že je to pokrytecké a svým způsobem tak znevažuji něco, co berou ostatní smrtelně (doslova) vážně.) tak začali pochybnosti. Rozhlížel jsem se kolem sebe a viděl jsem množství lidí, kteří nejenže úkony vykonávají, ale zcela očividně věří, že to je to, co je třeba. Že snoubenci vepředu berou slova kněze ne jako návrhy ale skutečně jako myšlenky, jenž jim umožní žít šťastný život. A že myšlenka že snoubenec vedle není jen náhodný jedinec, ale je to „jedinec Bohem mi daný“ dává jejich svazku mnohem větší šanci na přežití než svazek „jen“ z lásky. A najednou přišel další z mých rozporů, přestože se nic nezměnilo, najednou bylo všechno trochu jinak.
Vždycky jsem si zakládal na tom, že jsem byl schopen rychle analyzovat situace kolem mě a na základě informací z několika zdrojů a své vlastní mysli jsem došel k názorům nezatíženým názorem zdroje. Tentokrát jsem však selhal, postaven před věc, které plně nerozumím víra (faith) zjistil jsem, že jsem rozpolcen mezi dvěma myšlenkami. Na straně jedné nejsem schopen víry v trojjediného boha, nejsem schopen uchopit myšlenku, že mě někdo pozoruje, poslouchá a v nouzi pomůže. A na straně druhé jsem si nepřál nic jiného, než abych toho schopen byl. Že bych ze srdce rád patřil do té skupiny lidí, která našla pokoj na srdci a v duši tím že věří v ideu, jejíž existence nemůže být potvrzena ani vyvrácena a stává se tak věčnou. Člověk je totiž stvoření družné a dovedu si představit, že člověk, který má po celý svůj život po svém boku takhle moudrého společníka, musí být šťastnější, než ten kdo putuje životem sám.
A pak to skončilo, ten zasněný stav najednou skončil, vrátil jsem se do promrzlého kostela v České Republice, znovu do světa kde každý den je třeba bojovat s tolika problémy. A mé pochybnosti přetrvávali. Co když se pletu, zatímco já přemýšlím, tito lidé věří/vědí. V tomto rozpolceném stavu jsem došel k novomanželům, právě přijímali gratulace od lidí, kteří právě byli svědky jejich závazku před Bohem. V jejich tvářích nebyli ani stopy pochybností, čiré štěstí a v mé mysli na chvíli vyvstal obraz, který před chvílí zmínil kněz, oni nejsou jen pár, jsou tři. Nalevo nevěsta, napravo manžel a někde mezi nimi, Bůh. Ať existuje nebo ne, pro ně tam je, pro ně bude průvodcem. Díky němu pro ně budou všechna příkoří zkouškou a všechno štěstí darem. A hned jak já jsem vyslovil svou gratulaci, uvědomil jsem si, že dnes, nemohu nabídnout vůbec nic. Popřál jsem jim štěstí, jehož prožívali více, než já si vůbec dovedu představit. Popřál jsem jím krásný život, což bylo úplně zbytečné, protože oni už se našli a že jsem jim kdykoliv ke službám, ale co může lidem, kterým za zády stojí tak mocný opatrovník nabídnout osoba jako já. Jakkoliv o jeho existenci pochybuji, i vliv jeho idey byl nepopiratelný. A já jsem doufal jak nikdy dřív že se pletu.
Při odchodu z kostela jsem se podíval nad oltář a hodil něco peněz do místní kasičky na údržbu a pomyslel jsem si „Nevím, jestli jsi, ale jestli ano, dej na ně pozor. Díky“.
