Je středa, 3. února, 5 hodin ráno. Jívová. Pouhých 550 m.n.m., 20km za Olomoucí za kopcem, kde fouká od Pradědu.
Zvoní mi mobil a budí mě do práce. Po včerejším úspěšném zapojení elektrického kotle šikovným kolegou elektrikářem je v domě nezvykle teplo hned po ránu a mě odpadá ranní rozdělávání ohně v kotli. Taková maličkost a člověka to hned povzbudí a jde všechno líp.
Spáchám ranní rituály a otvírám dveře domu. Pěticentimetrový schodek nového sněhu u prahu doplňuje představy o tom, co se dělo v noci. Skučení větru, prolétávajícího sklepem skrze nezakryté okénko až do chodby netěsnostmi ve sklepních dveřích, je slyšet trochu ještě i teď.
Všechno vypadá krásně, nevinně. Slituju se nad manželkou. Beru do ruky lopatu a dělám širokou cestičku k brance. Dost možná ještě zapadá, protože hustě chumelí, ale třeba to pak s kočárkem a s prvorozeným půjde do školky i tak líp. Na prostor před garáží nedbám, vrata otevřu, jen lopatou odstraním vytlačený sníh, aby šly vůbec zavřít. Beztak to bylo až na potřetí. Jinak se to dá projet. Sjíždím na dvojku mírný kopeček k první zatáčce. Prohrábnu se doprava a pokračuju mírným zvedáním ke vjezdu na "šternberskou". Rychlý pohybem doleva za sebe a mírně vletím na silnici. Je vyhráno.
Před pár roky tu bylo sněhu možná stejně, ale byl mokrý, těžký, břečkovitý. Když pak pluh řádně protáhl státní silnici, vytvořil solidní bariéru, zahrazující nájezd z boční ulice. Mírný stoupák přispěl k tomu, že jsem ten úsek jednou projížděl asi čtyřikrát, než se mi podařilo najít kompromis mezi dostatečnou rychlostí a obavou z auta zleva.
Vytočím se u kostela téměř do protisměru a už frčím na Olomouc. Dnes to hoši s pluhem nějak nezvládli. Je každoročním "zvykem" na ně snad všude paušálně nadávat. Za sebe však musím říct, že u nás zatím fungovali bezvadně. Při svém brzkém vstávání bych ani nečekal, že budou ještě přede mnou. A tak jim to dnes promíjím bez mrknutí oka. Aspoň to bude pěkně naostro.
Na rovince to trochu rozjedu a zkouším, jak to brzdí. Zacvakám si ABSkem a v následné zatáčce zkusím, jak to ustřeluje a jak se to dá vytáhnout. Je to zvyk. Vždycky si takhle hned zkraje vyzkouším s čím mám tu čest a co můžu čekat. Člověka pak tolik nepřekvapí protijedoucí auto v zatáčce nebo srnka kamikadze. Přehoupnu se přes Horní boudu a následuje sešup padákem k Dolní. Na pětku zajištěná kola a občasné jemné dobržďování vytváří jistotu i v devadesáti. Před odbočkou na Pohořany zpomaluju, co kdyby, navíc se blíží dvojice serpentin, které umí být ostré. Další test povrchu a pak rovinka až do Vésky. Tady potkávám první živáčky, tady už je třeba jet na jistotu. Auto zatím žádné.
To mě na tom baví snad nejvíc. Ježdění "na šestou" a z vesnice má prostě svoje nepopíratelné výhody. Možnost si užívat toho prostoru, prázdných silnic a tmy je k nezaplacení. Z Vésky dvojicí rovinek vjíždím do Dolan, kde si naposledy užiju ostrého esíčka přes mostek a pak už jen rozjezd na křižovatce u hospody, kde pouštím autobus. První auto potkávám kupodivu až v Samotiškách. Zřejmě dnešní nadílku, i přes výstražné zprávy Českého hydrometeorologického ústavu, nikdo nečekal. A tak míjím, nespatřenu, spoustu odhazovačů a odmetačů a pokračuju na hlavní tah od Lipníka. Silnice tam už začvachtá a já se ponořím do nechutné břečky, která podklouzne víc, než kde jaký sníh. Do práce přijíždím na minutu přesně a po dlouhé době si píchám 6:00.
Pro někoho byla dnešní cesta do práce utrpením, podtrženým sérií nadávek na počasí, silničáře i sebe samé. Pro mě to byl osvěžující zážitek, který mě svou potřebou pozornosti nabudil do pracovního dne a vyvolal uspokojení nad tím, jak nám auto dobře jezdí a kola zabírají. Jsem rád, že máme zrovna starou Felicii. Ve srovnání s mladšími vozy mi celkem slabý posilovač řízení dává do rukou reálnější pocit o tom, co se děje s předními koly. Úzké gumy jsou na sněhu mnohem lepší. Přítomnost ABS je nutností. S dalšími systémy zkušenost moc nemám, ale podle různých ohlasů to ve sněhu asi moc nefunguje, možná spíš právě ještě hůř.
Jsem rád, že bydlíme právě tady. Jedině taková zima má totiž smysl. A tak to má být.
