Existují miliony příruček a pouček jak spolu vycházet v partnerském a/nebo manželském vztahu a je více než pravděpodobné, že mezi ně tímto příspěvkem nepřinesu nic nového. Přesto bych se s vámi rád podělil o to, jak to máme u nás doma.
www.imdb.com
Stručný úvod
Po dvou letech partnerství a třech letech manželství nejsem jistě dostatečně ostříleným mazákem pro udílení rad širokému publiku. Považuji však i tuto relativně krátkou dobu soužití za dostatečně intenzivně prožitou na to, abych byl schopen dospět k jistému poznatku.
O co jde?
O nic jiného než o hádky. Je to jako s onanií. Každý v životě někdy onanoval a kdo tvrdí že ne, onanuje do dnes. Stejné je to s hádkami. Kdo tvrdí, že se s žádným svým partnerem nikdy nehádal, ten buď lže a to především sám sobě anebo je tak trochu bílou vránou, čili druhem vzácným, těžko pohledat.
V mé oblíbené knížce, [Berne, Eric: Jak si lidé hrají], popisuje autor mezilidské vztahy pomocí tzv. her, které v sobě skrývají vždy určitý typ manipulace. Drtivá většina hádek v sobě nese potřebu ovládat, získat převahu, přesvědčit druhého o správnosti svého názoru, zranit, vyřvat se apod. Málokdo si tuto pravou příčinu během hádky uvědomuje a později i přizná. Je to setsakramentsky těžké podívat se sám na sebe do zrcadla upřímnosti a uznat vlastní nedostatky či zištnost. Kdyby nás při hádkách někdo skrytě natáčel na video, asi bychom se studem zahrabali mezi harampádí na půdě a vylezli až bude tma a klid. Kdo to zvládá nahlas a vzpřímeně, má můj můj neskonalý obdiv. Jestli k tomu sám někdy také dospěji, budu frajer.
Autor příspěvku pod jedním mým článkem mě přivedl na jeho stránky, které se věnují tématům submise, dominance apod. Tyto sféry jsou mi celkem cizí a nic mě na nich neláká, nicméně mě při letmém průchodu těmito stránkami zaujala uvedená terminologie. Jedním z výrazu, je tzv. "stopka". Je to znamení, které jasně říká: Konec hry, dost, dál už nechci, končím.
Jelikož taková hádka je beztak jen špinavá hra, jako taková by měla mít také svůj jasně stanovený konec. To bývá často problém, protože takové lidské ego by mnohdy rádo udržovalo člověka naštvaného mnohem déle, pěkně za trest, až se ten druhý dostatečně pokaje, omluví nebo co. Mnohdy už to skoro nejde a nastává uvnitř člověka trapná situace, kdy už se vlastně vůbec nezlobí, ale přece to nemůže dát najevo.
Konec teorie
A jak je to tedy u nás? Začneme se hádat, a ...
(...)
Štěkáme jak psi
Vrčíme jak psi
Hlídáme jak psi
si svý starý kosti
Štěkáme jak psi
Vrčíme jak psi
Takoví jsme ve svý ubohosti
(...)
[ZNC - Homo homini lupus]
... lítají velká, tlustá, škaredá a nechutná slova, která se prostě nesmí brát vážně, jinak by to také mohlo dopadnout jako v mém (náhodou?) oblíbeném filmu.
..ale pak je třeba řídit auto, dát dítě spát, přiložit do kamen, nebo prostě něco a když se to něco nedostává, je to něco třeba vyrobit. Chce to chvíli pauzu, kdy vám dojde, jak stupidně jste se zase nechali vyprovokovat, k čemu jste se snížili a jak vás ta hra ve svém dvoutisícím čtyřistapadesátém čtvrtém podání zase celého vcucla. Pokud vám toto dojde...
...tak vezmu konvici, napustím vodu, dám ji vařit, zaleju kafe nebo čaj a pak vezmu ty dva hrnky a jdu na "nepřátelskou" stranu hřiště. Stačí tři slova: "Dáš si kafe?"
To je naše stopka. Je to svaté. Prostě tato formulace musí být nedoknutelná, mimo jakékoliv emoce, hry a podobně. Potřebuje samozřejmě svůj čas, protože i sebelepší zaklínadlo v nevhodný okamžik udělá více škody, než užitku. Pokud ten druhý prostě ještě není připraven si to "kafe" dát, může ho.
V tomto okamžiku však již oba víme, že hra už skončila. A tak si myslím, že by si každý z nás měl ve svých vztazích takovou stopku najít.
A nebo se pokusit najít si jiný způsob získávání energie, než od druhých.
