Věřím, že nejsem zdaleka sám, komu se to občas děje. Najednou se stane něco, co na chvíli zastaví ten samozřejmý a plynulý tok událostí, mozek je najednou v pozoru a oči bezděky zamrkají. Co co co?
schizophreniahttp://altmed.creighton.edu/psychosis/schizophrenia.jpg
Co je to za blbost?
Popis situace, staré jen několik hodin, emoce jsou tedy ještě živé, osoby a fakta trochu anonymizovány:
(Řeč je o osobě, kterou oba známe a který je trochu "svůj".)
<18:15:23> - Já: "A ten Petr ty svoje knížky někde vydává?"
<18:15:29> - Žena: "Asi ne, spíš jen tak píše pro sebe, asi už od patnácti."
<18:16:34> - Žena: "No, on je něco podobnýho jako Kamil, taky furt nic neříká"
<18:16:56> - Já: "A co on vlastně má za diagnózu?"
<18:16:58> - Žena: "A proč by měl mít nějakou diagnózu? Ty furt v někom hledáš nějakou diagnózu. To je hrozný, každej má v podstatě nějakou diagnózu".(vzrušeně)
<18:17:10> - Já: "No dobře, a to mi nemůžeš jako říct?" (zase jsem za debila)
<18:17:13> - Žena: "Už jsem Ti to říkala ikskrát! Tak nevím, proč se na to zase teď ptáš?!" (nakvašeně)
<18:18:11> - Já: "Tak ale tys začala mluvit o tom, že je něco podobnýho jako Kamil, tak jsem na to navázal."
<18:18:14> - Žena: "Coo? Já?? Dyť ses mě teď ptal, proč jako je takovej nemluvnej."
<18:18:22> - Já: "Cože? Ale já jsem se Tě na to neptal, tos Ty řekla sama, že je jako Kamil."
<18:18:24> - Žena: (cedíc mezi zuby):"Ty ses mě na to ptal!!" A začíná obvyklý výčet mých neschopností poslouchat, stavu mé paměti a kde čeho.
Tak, a teď jsou dvě možnosti
a) Opravdu jsem nějakou takovou větu řekl a zároveň ji zapomněl
b) Nic takového jsem mezi 18:15:29 - 18:16:34 neřekl a žena si tu větu ve sledu rozhovoru doplnila sama ve své hlavě
Oba případy mají jedno společné. Důsledek je naprosto stejný. Rozdíl je pouze v tom kdo měl ve sporu pravdu a kdo má zmatek v hlavě.
Jak ale zjistit, co se ve skutečnosti stalo? Vynechat mozek mě nebo mé ženě? Kdybych si to celé nahrál na diktafon, bylo by to jednoznačné. Jak by to potom dopadlo? Uznala by žena svou chybu a konečně pochopila, že mě v minulosti mohla skutečně stokrát nespravedlivě obvinit z nepamatování si něčeho, co bylo řečeno? Nebo by mi hystericky vyrvala diktafon z rukou, mrštila s ním o zem a zařvala něco jako: "Vo co ti de? To sis jako upravil tak, abys ze mě udělal debila?". Přece nelze neustále vytvářet nějaké nahrávky, které by snad představovaly tu pravou realitu?
Je to pěkná schíza
Hádat se nikam nevede, jsou to příliš silné emoce a rozumná debata není možná. Jak tedy z toho ven? Zatím je nejlepší to asi nechat být. Jenže tím vlastně uznám, že se stalo něco jiného než jsem slyšel na vlastní uši a považuji za svou objektivní realitu. Popřu tedy spolehlivost svých vlastních smyslů. To je hrozná představa. Jasně, nikdo není neomylný, ale něco přeslechnout je přece něco jiného, než něco říct a nevědět o tom.
Takže znovu, obhajovat svou pravdu nejde, takže vlastně musím upravit svou realitu ku obrazu nějaké jiné a rozhodnout se, jestli zapomenu na to, jak to "ve skutečnosti" bylo a prostě to "přijmout" nebo si udělat "zálohu" své skutečnosti, abych si udržel něco jako zdravý rozum, ale navenek už to neřešit?
To je dilema, které mě dokáže vždy rozhodit na několik hodin a které mě tentokrát přivedlo i k napsání tohoto zamyšlení.
Doufám, že to není příliš zmatené a laskavý čtenář pochopí, co se mi právě prohání hlavou.
Prosím případné přispěvovatele, aby neřešili "ženský", jaké jsou atd. O tom tento článek není.
