Vybíráme krávu a hrajeme africký fotbal - Retro 4.

Původně publikováno 19. července 2009. Další článek z mého retro "seriálu" o mém působení na humanitární misi ve Svazijsku.

Je pátek večer, máme spočítaný sejf, vytvořený plán dopravy na sobotu a neděli a začíná mi třetí víkend. Jsem z celýho týdne utahanej, jak se snažím dostat pod kontrolu ten administrativní holubník. Ale docela se daří, takže satisfakce je na cestě. Moje nové formuláře na organizování školení a dopravu nastolují přehled pro mne a mé spolupracovníky v logistice. Možná to vypadá, že je naše NGO hodně amatérská organizace, ale každá mise má tolik specifik, že se standardy ohledně organizace práce vytvářejí dost komplikovaně. A ta naše mise se, jak zjišťuji, rozšiřuje velmi rychle. Ale vypadá to, že snad až teď začínám být schopen ukotvit celou strukturu. V našem případě je na projektu 15 expatů (mezinárodních pracovníků), kteří řídí 90 místní zaměstnanců. Já jich mám pod sebou skoro 40. Jedná se o housekeepery (domácí), řidiče, ochranku, personalistu, finančního asistenta, technika a mého zástupce. Ostatní zaměstnanci patří pod zdravotní personál: zdravotní sestry, laboratorní specialisty, farmaceuty, komunitní zaměstnance ad. Veškeré administrativní pohyby pro výše uvedené se neobejdou bez mého podpisu. Současně zajišťujeme celé zázemí a logistiku mise. To je asi nejlepší pro představu toho, co dělám. Raději se přesunu zpět k tomu pátku (včerejšku) nebo začnu pracovat.

Sedím na divanu a oddechuji po večeři, kterou nám v poledne připravila naše domácí. Přestože to má v popisu práce, když jsem ji o to začátkem týdne požádal, trochu se vyděsila, že vařit moc neumí. Po pár tipech z vedlejšího domu z toho nakonec vychází maximální spokojenost strávníků. Mezi zajímavý jídla patří třeba sladký brambory. Akorát mám pocit, že jsem se jich trochu přejedl a že si od nich dám na chvilku oraz. Ana (Portugalka) a Chris (Kamerun), moji spolubydlící odjeli na víkend pryč, tak si užívám klidu, ale najednou mi volají z "Hillview House," (mystifikující název - asi představivost majitele, kterej vidí kopec) jestli nechci přijít na vínko. Vyrážím. Probíráme můj plán na návštěvu jedné klinik, abych měl představu o samotné práci naši NGO. Nevím, co se děje, ale po čtvrté sklince "ho"začínám mít. Jihoafrické víno je asi trochu těžší a já se v deset odebírám na kutě. Je mi šoufl a při představě, že zítra ráno jdu hrát fotbal, si raději beru dva brufeny.

Africký fotbal se nemá za co stydět!

V osm ráno je naplánovaný sraz před naší kanceláří s místními zaměstnanci. Odjíždíme po půl deváté a ještě tři bereme po cestě. Nálada je výborná. Všichni jsou oblečení v civilu a já měl zato, že si jdeme jen zakopat, tak jedu rovnou v šortkách a ve sportovním. Po příjezdu do vesničky Hlatikulu se s velkým překvapením dívám, jak Wonderboy (jméno) vybaluje dresy s potiskem našeho projektu. Téměř všichni mají profi kopačky a evidentně jsou to zkušení fotbalisti. Začínám přemýšlet, jestli jsem se trochu nepřecenil, a to jsem ještě nevěděl, co mne čeká. Plánový začátek v devět se nekoná. Družstvo soupeřů - učitelů a zaměstnanců z místní střední školy přijíždí před desátou. Zahajujeme rozcvičku. Jakmile všichni zjišťují, že do balonu jakštakš kopnout umím, jsem naplno integrován. Soupeř je připraven, já dělám ještě pár foto a koná se výkop. Já mám nastoupit až v druhé půli, což mne uklidňuje, protože po rozcvičce sotva chytám dech (to je výsledek předchozích 5ti kariérních let v kanceláři v ČR).

Vedeme 3:0. Nastupuji v poslední minutě prvního poločasu a hned dělám českému fotbalu skvělou vizitku. Snažím s v našem pokutovém území vyhlavičkovat volný přímý kop. Zjišťuji, že jsem to jaksi neodhladl a naprosto instinktivně hrabu do balonu rukou. Ještě, že je to přátelák. Všichni ze mě mají hroznou prdel, ale berou to sportovně a uklidňují mne, že máme ještě 2 góly k dobru. Navíc jsem jedinej bílej široko daleko, tak jsou asi shovívavější. Druhý poločas začíná parádně. Docela se chytám. Neproměňujeme několik tutovek, ale obecně máme navrch. V patnácté minutě ale přichází menší krize. Vydržím to dalších deset minut a necítíc nohy. Hlásím střídání. Jsem absolutně vyřízenej, ale všichni mne podporují, že to 

chce trénink a že s nima musím začít chodit každý den v pět. Vzhledem k pracovní vytíženosti to moc nevidím, ale jsem rád za podporu. Neproměňujeme penaltu, ale nakonec vyhráváme 4:2. Ještě fotím skupinku soupeřů, kteří po zápase pijí pivko (jako u nás) a odjíždíme domů. Já osobně se těším rovnou do postele.

Jak jsem zmínil, náš tým má trička s motivy našeho projektu. Tato investice má za úkol udělat co největší osvětu ohledně TB a HIV při turnajích organizované naši NGO, které se konají 4x do roka a dále při pravidelných kolech místního přeboru. Příští turnaj je naplánován na půlku srpna, kde se naše NGO, resp.naši komunitní zaměstnanci snaží informovat o způsobech a možnostech léčby, a také dobrovolně otestovat co nejvíce lidí na HIV.

Vybíráme krávu aneb příprava na fotbalový turnaj

Po cestě zpět se bavíme o všem možným a mne napadá otázka, jak je to tady se sňatky, protože je Svazijsko polygamní zemí. Futhi pohotově vysvětluje, že když se chlap rozhodne ke svatbě, tak ve svatební den posílá krávu do domu rodičů nevěsty. V tuto chvíli se nevěsta obléká do místního "kroje" nahoře bez (fakt:-) a okolo druhé ráno je zavedena do ohrady, odkud jsou nejdříve vyhnány všechny krávy. Zde musí nevěsta začít brečet a vytvářet pocit, že jak je to složité, odloučit se od rodiny, ale jak miluje svého nastávajícího. Nakonec rodinu jakože přesvědčuje a odchází k ženichovi. Nevím, jestli je to úplně přesně, ale zhruba takhle. Musím říct, že jsme se u toho dost zasmáli. Hlavně když Futhi říká: "Teď si představ, že má ženská dva boyfriendy a ten nic moc ji o ruku požádá dřív." Ve Svazijsku si jinak lidé vybírají mezi Svazijským a občanským zákoníkem. Doba dosti pokročila i tady, takže někteří se polygamního života vzdávají a řeší to jako u nás utajovanými milenci a milenkami.. Ti, co si vybírají Svazijské právo jsou v podstatě předurčeni k polygamnímu soužití, kdy se otec rodiny musí postarat o všechny své ženy a děti, kde mají každá nárok na svůj vlastní dům a asi další výsady. U toho občanského zákoníku se lze rozvést asi jako u nás, kdy se dělíte 50 na 50. U Svazijského rozvod prý neexistuje, ale ten který odchází, přichází o všechno. Když si partneři najdou nové partnery (manžele/manželky), údajně si jen přidávají další jména. Osobně mám pocit, že si tady z cizoložství nikdo nic moc nedělá. Ještě se po cestě domlouvám s Futhi, že bych se rád účastnil setkání s místním léčitelem, se kterým pouze muži probírají "mužské" otázky

a přitom jí kravské hlavy. Zrovna tento týden jsem podepisoval nákup dvou hlav za cca 24$.Právě jeden z těchto turnajů, který společně s místní komunitou organizujeme se právě připravuje. Z tohoto důvodu jsem se účastnil středečního výjezdu za nákupem býka. Zní to srandovně, ale Svazijci jsou asi stejně nenažraní jako my a pro větší motivaci pro účast na turnaji zajišťujeme občerstvení. Ve středu si s komunitní pracovnici a řidičem dáváme sraz v šest ráno a vyrážíme směr Matsajeni. Navštěvujeme první farmu a vybíráme krásnýho býka za cca 450$ s tím, že se jedeme podívat ještě k jinému farmáři a že dáme vědět. Při následující návštěvě sedá k nám do Landcruiseru pastevec, který nás naviguje do oblasti, kde se jeho skot právě nachází. Vybíráme jednoho býka a voláme majiteli, kolik že stojí. Cena je 400$ a nakonec ho ukecáváme na 390$. Protože se nám předchozí býk dost líbil, vracíme se ještě jednou k předchozímu farmáři, vlastně farmářce. Bohužel ne zrovna za vhodných okolností. Právě ji zemřel švagr. Bohužel nechce jít s cenou dolů a po chvilce vyhýbavého mlčení musíme odmítnout a odjíždíme zpět. Při pohledu na její tři děti je mi to líto, ale musíme šetřit.

Dojíždíme o půl osmé do práce a rovnou jdu na schůzku s místními zdravotními sestrami, které přišli probrat žádost o zvýšení platu. Vysvětluji jim, že zde jsou pevně stanovené platové úrovně dle místního trhu a především pak našeho rozpočtu a že žádné změny plánované nejsou. Přesto slibuji, že se o tom zmíním v koordinačním centru. Holt i tomuto musíme čelit a vzhledem k nedostatku kvalifikovaných lidí a tím i výši platů ve Svazijsku se často dostávám do presu s ostatními expaty, kteří se snaží vyškolený a zkušený zdravotní personál jakkoli udržet. Jsem rád, že v tomto mám podporu FieldCo (šéfové projektu) a mohu být poměrně striktní. Při tolika lidech a funkcích bychom se z toho jinak zbláznili. V poledne vycházím zrovna z kanceláře a říkám si, že je tento týden fakt kosa způsobená navíc tím, že je zataženo. Mluvím se šéfem řidičů, kterého zaškoluji do organizace dopravy dle svých představ a do toho přijíždí jeden z našich motorkářů, který pravidelně vyzvedává "sputum" na testy TB z klinik v různých částech regionu Shiselweni. Dostávám informaci, že ještě dnes musí odjet do Mbabane (hl.města - cca 2 hodiny cesta tam), abychom stihli vzorky naložit a odeslat letecky do Pretorie (město v JAR). Sám jsem byl motorkář a teď se dívám na Waltera, kterej má třesavku jak blázen. Při představě, že má před sebou 4 hodiny cesty (tam a zpět) okamžitě volám do koordinačního centra, jak je to vlastně s dopravou těch vzorků. Nakonec dostávám info, že je můžeme poslat ve čvrtek ráno, pouze je máme dát do ledničky. Do budoucna zakazuji převoz vzorků na motorce a nařizuji pravidelné zajištění transportu autem (pro vyšší efektivnost tzv.kiss-movementem - na půli cesty mezi Nhlanganem a Mbabane). Představuji se Waltrovi a dělám mu čaj. Usedám jej do kanceláře a nechávám mu přistavit dva přímotopy. Je modrej a hrnek s čajem není schopen udržet v klidu. Po chvíli je mu líp a já jej posílám domů. Druhý den ráno mne vesele zdraví a mne těší, že je v pohodě. 

Ještě mám poslední zajímavost z personalistiky. V pátek k nám dorazil již dříve vybraný a schválený uchazeč na pozici laboratorního technika ze Zambie. Protože jsem o tom nevěděl, nechávám ho kvůli pracovní vytíženosti dvě hodiny čekat.  Ještě prověřuji, zda je tato pozice skutečně otevřená a zda na ni máme vyčleněný rozpočet. Pak již dochází k poskytnutí popise práce a návrh smlouvy k podpisu a odeslání do koordinačního centra k podpisu mému šéfovi tzv.AdminCo. Nástup je domluven na pondělí a naše Laboratorní specialistka - cca šedesátiletá Francouzska Mary Yvonne je již informována o jejím přírůstku. Jenže po obědě tento uchazeč přichází znovu a zoufale žádá o část platu předem. Že dorazil ze Zambie, nikoho tady nezná a nemá už žádné peníze. Vím, že to není u nových zaměstnanců možný. Asi je dost zoufalý a vybalí na mne, že klidně bude spát pod širákem, ale že má strách, že ho sežerou lvi. Uvnitř jsem se fakt pousmál a navenek asi groteskně podivil. Ale působí seriózně a pro jistotu prověřuji, zda neexistují výjimky, jak mu nějakou zálohu zajistit. Volám Robovi (AdminCo, jinak z Nového Zélandu) a ten zamítá. Uff.., nevím, co mu říct, resp. bych mu fakt rád pomohl.  protože působí velmi důvěryhodně a já si za něj připadám zodpovědný. Řeším to ještě s šéfovou projektu, a přemýšlím, že mu půjčím pár kaček ze svýho. Vysvětluje mi, že se to stává a těmto požadavkům budu muset čas od času čelit. Dostávám radu, ať klidně půjčím, ale následně ať si vytvořím pravidlo, že dokud mi nevrátí ten aktuální dlužník, nepůjčuji dál. A má to happy end, protože si jej do kanceláře volá sama šéfová a po seznámení a pár minutách hovoru mu sama půjčuje. Aspoň jej nesežero lvi;). 

Je skoro deset večer. Venku je lehčí mrazík (ano máme zde zimní období a je tady hrozná kosa!). Jdu udělat čaj ochrance našeho domu a pak už půjdu na kutě. Zítra (v neděli) mne čeká výlet do hor - tak paráda.

Pokračování zde.