Postižené dítě? Pryč s ním!

Kousek ode mě si hraje můj čtyř a půl letý syn.  Před pěti lety mu šlo o život, ačkoli se ještě ani nenarodil.   

tiscali.cz

Těhotenství může být docela drsné drama. Když jsme syna čekali, gynekologovi se nezdály nějaké testy. „Radši vás pošlu na genetiku,“ řekl. Víc nic. Jenže číselnou diagnózu, kterou si napsal před manželkou do karty, manželka znala z práce s postiženými dětmi – Downův syndrom.  Poměrně těžké mentální a tělesné postižení. 

Na genetice nám doktor řekl: „Máte zhruba týden na rozhodnutí. Pak už to nepůjde.“ „Co nepůjde?“ „No, abyste to dali pryč!“ zvedl udiveně oči z papírů. „Nejdřív uděláme amniocentézu. Když se podezření potvrdí, půjdete na přerušení,“ dodal. Jednoduché. O dalších variantách ani slovo. Jakoby neexistovaly. Doktoři mluvili svorně jen o potratu. O tom, že by dítě mohlo být zdravé, nepadlo slovo. Neřku o tom, že by se mohlo narodit navzdory možnému postižení. 

Jedno jsme věděli jistě - ať už bude dítě zdravé nebo postižené, je naše - potrat nepřicházel v úvahu. Jen jsme ještě uvažovali o amniocentéze – ať víme na čem jsme. Když jsme ale ukázali papír z genetiky přátelům, přečetli nám tam to, co my jsme v rozrušení neviděli. Pravděpodobnost, že při amniocentéze (pokud se nepletu, odběr plodové vody jehlou skrz břišní stěnu) o dítě přijdeme, byla totiž vyšší než to, že se narodí postižené! To nám ale nikdo neřekl, v papíru z genetiky to bylo zašifrováno do údajů jedna ku x (přesná čísla si už nevybavuji). Po počátečním šoku jsme proto začali čísla z lejstra od genetiků číst obráceně. Tedy ne tak, jaká je pravděpodobnost, že dítě bude postižené, ale tak, jaká je pravděpodobnost, že dítě bude zdravé. A najednou jsme viděli něco jiného. Šance, že bude skutečně zdravé, byla totiž vyšší než šance, že bude postižené.

Odmítli jsme tedy i amniocentézu a oznámili gynekologovi, že dítě si necháme bez ohledu na to, jaké bude. Několikrát se ujišťoval o tom, že to myslíme vážně a museli jsme na to konto i cosi podepsat. 

Můj dojem je možná subjektivní, ale řekl bych, že o něj v takové situaci dost silně jde. Získali jsme dojem, že jde o to, jak včas i jen potenciálně postižené dítě odstranit a nezaplevelit tak společnost dalším „mrzákem“. Lehkovážnost, s jakou chtěli lékaři rozhodnout o životě či neživotě nenarozeného dítěte, mě šokovala a šokuje, protože se stává obecnou normou. Jste moc mladí na dítě? Pryč s ním! Cože – už třetí dítě? Kdo to bude živit – pryč s tím! Nedokázali jste se při svém nevázaném způsobu života dost dobře „chránit“? Smůla, ale nevadí – vyškrábneme to! Nechcete riskovat, že se vám narodí mrzáček? No problem – do kýble s tím!  A přijďte zas, služebník!

Matyáš se narodil naprosto zdravý, ale kdoví, možná že kdybychom se tehdy nechali tím vším semlít, možná by skončil roztrhaný na kusy v odpadkovém koši „porodního“ sálu. Nemyslím, že by nás někdo z lékařů přesvědčoval: Zvažte to ještě, vždyť máte velikou šanci, že bude zdravý! Nevěřím tomu. Vždyť o ničem jiném než o potratu nemluvili. Kdybychom se tehdy rozhodli pro potrat „pro jistotu“, nejspíš by nám ochotně vyhověli. Takhle na nás jen koukali jako na hlupce.