„Počkej až budeš pískat ve Veselí, Collino!“

Pořád se teď mluví o národním týmu fotbalistů. Hrají pod psa a vůbec jsou poslední dobou celí nějací podpsí. A tak jsem si vzpomněl na tohle.

Pierluigi Collina

To bylo v těch krásných dobách, kdy naši chlapci nebyli podpsí, ale vysoce nadpsí, kdy spíš než kopali, s balónem u nohy tančili tak, že se směle mohli měřit s bílým baletem Realu Madrid, starý lišák Karel byl na vrcholu sil i blaha a mě to taky trochu nakazilo. Byl jsem pracovně ve Veselí nad Moravou, na moravském Slovácku (to je „kúsek od Vídňa“), nedalo mi to a občas jsem na některý z těch slavných mačů zašel na velkoplošnou televizi do místní restaurace.

Tehdy to možná ani nebyl zápas reprezentace, nýbrž liga mistrů, ale to je nakonec jedno.  Když jsem po práci dorazil, u spojených stolů před televizí už zasedala místní skupina skalních a hlasitě komentovala dění na obrazovce. „Karle, jedéém!“ znělo mi do večeře, když lídr skupiny, dlouhovlasý blonďatý třicátník honil Poborského za balónem. Tehdy ten mač vybojovalo nejméně jedenadvacet chlapíků – těch jedenáct na hřišti a deset mých chlapců v hospodě Na statku ve Veselí. Fandili, křičeli, chytali se za hlavu a pak zase po vzoru Nagana za ramena, lomili rukama, jásali a pískali a já měl najednou pocit, že sedím v kotli na stadionu a vidím fotbal z té jeho nejlepší stránky. Bavili mě ti chlapci na trávníku, bavili mě ti chlapci v hospodě Na statku, bavilo mě být tam s nimi. Neznali mě a já neznal je, ale bavilo mě jak fandí, bavilo mě jak to prožívají, a přitom bylo jasné, že je to pro ně hlavně zábava a psina, blonďatý bard bavil publikum restaurace (nebyla to žádná knajpa, u stolů byla k vidění i místní smetánka) přinejmenším stejně jako fotbal sám. Byla to jeho chvíle, jeho vystoupení. A světe div se, vystačili si ti chlapci s češtinou, nepotřebovali pro svou radost žádné to ku.. a pí.. a podobné ubohosti, a i když jim  tu a tam uklouzlo nějaké to méně salónní slovo, bylo to tak nějak k dobru věci.  

Vyhrálo se, pochopitelně, a to přesto, že obávaný soudce Pierluigi Collina si na našich chlapcích párkrát poněkud „smlsnul“. Však si za to od mých hochů ve Veselí vyposlechl svoje.  A při jedné obzvlášť velké nespravedlnosti na něj „můj“ místní vůdce vyjel pěkně zostra: „Có?! To že byl faul?! Jen počkej, Colino, až budeš pískat ve Veselí!!!“ A bylo to.Z hospody Na statku se za čas stal bar (televizi tu mají taky, dokonce dvě a fotbal tu pouštějí též) a moji chlapci zmizeli, už jsem je neviděl. Kdykoli jsem tu ještě někdy shlédl nějaký fotbal, bylo to najednou takové studené, prázdné a o ničem. Jen jednou jsem ve městě zdálky spatřil toho chlapíka, kvůli kterému Colina nikdy ve Veselí pískat nebude, protože „to by si teda za rámeček nedal, co bych mu řekl!“ a měl jsem chuť mu říct, aby rychle zase někde začal fandit, protože, nemůžu si pomoct, od té doby, co je z hospody Na statku ve Veselí nad Moravou obyčejný naleštěný bar, jde to se starým lišákem Karlem a jeho rozmazlenými chlapci čím dál tím víc z kopce. Ale neřekl jsem nic, minuli jsme se. Tak to teď napravuji: Nuže, blonďatý zachránče českého fotbalu a tvoji hoši Ze statku, kde jste?!