Mé Česko, milé Česko, vždyťs tak hezko, tak hezko!

A jsi! Ležíš si tu uprostřed Evropy, připraveno k běhu, kladeš se svou šíjí mezi skály dolního Labe, Portou Bohemicou vtékáš do klíčních kostí Českého středohoří, z něj pravým ramenem tryskáš do Krušných hor a levým do hor Lužických, Jizerských a Krkonoš. Pravým loktem tam někde za Aší popichuješ Německo, abys pak paži nechalo zvolna klesnout až ke Slavkovskému lesu.

foto:www.acta.wz.cz

Levá ruka pak, lehce pozdvižena, kyne Orlickými horami Polsku, kde Zemskou bránou (viďte, Václave Moravče!) nabírá do dlaní Divokou Orlici a pouští ji dál, až k Tiché Orlici a Labi, které jako aorta tepe k západu.

Tam někde, země rozmilá, se nadechuješ tou velkou rovinou plic pod Řípem, abys pak čerstvá a okysličená spolkla pupkem Prahy všechna ta auta, vlaky a letadla, jež se po tvých tepnách a žilách přemisťují zběsile sem a tam, a pak je jako černý pšouk břichem Vysočiny vypustíš k nohám.

K té levé, která stehnem Jeseníků zvedá koleno Slezska Polsku pod ledviny a holení Bílých Karpat klouže do už roky ke startu připravené a nekonečným čekáním na startovní výstřel unavené tretry Moravského Slovácka.

I pravá noha zůstává tak nějak strnule jakoby v běhu vykopnuta vzad, stehnem Vltavy stéká ke Krumlovu, ohýbá se v koleně směr Evropa a holení Šumavy do ní alespoň nahlíží přes plot, tretrou Slavkovského lesa připravena zahájit ten běh, jenže se ne a ne rozběhnout naplno.

Tak takhle tu, země má nádherná, ležíš-běžíš rozprostřená mezi kopci na západě, východě, severu i jihu, a někde mezi tím tepe tvoje malé, ustrašené a pyšné srdce.

Jen hlava tam k vidění nikde není - létá totiž někde v oblacích, každou chvíli jinde...