Krakonoše!

Pěšina vede lesem a těsně u ní rostou borůvky jako telata. Na jejím konci mezi stromy prosvítá palouk. Ruce od borůvek už modré nemám, ale oči od toho, co následovalo, mě pálí ještě teď.

foto: jd

Vyšel jsem z lesa a najednou to bylo. Přede mnou se otevřel palouk, pod paloukem (a pode mnou) kopec a za kopcem vysoko nade mnou a přitom nečekaně blízko očirvoucí panorama - Růžová hora, Sněžka, Studniční hora a těmihle třemi ženskými sevřený, jakoby ochraňovaný Obří důl. Ohromen, ale neochromen zůstávám stát a jen mlčím. "Nedáme," hlásí ty tři hory ctihodně, ve slunci klidně a přitom sveřepě vetřelci. Jenže s tím na mě, stejně jsem jim ho ukradl. I s nimi. "A nedám!" volám teď na ně zpátky přes mrákotu několik dní staré vzpomínky.   

Krakonoše, jak říká náš mladý pán. Neberu vám vaše hory, ale pro mě jsou nejúchvatnější právě tyhle. Jak stoupají z lesů jako záhyby plášťů z těžkých látek z obrazů středověkých malířů, jak na úbočích zvolna ztrácejí stromy a noří se do hřbetů trav a kleče, jak se vzpínají z lomenic padajících potoků a řek vzhůru do skal! Jak nekompromisně svírají svá údolí a jak nadšeně otevírají své pláně těm, kdo cestou k nim skoro vyplivli duši! Jak omamně si kladou nohu přes nohu jednotlivá a přesto neoddělitelně propojená úbočí hor! Jak hrozivě metají na hřebenech blesky v náhlé černočerné bouři pod nohy těm, kdo nepochopili, že do náruče horských bud se ukrývá včas! 

Jak lehce si tě, člověče, podmaní.

Třeba tady. Ať jdeš nad Pecí kam chceš, skoro odevšad na tebe hledí ty tři matróny a hlídají každý tvůj krok, ať míříš od nich nebo se vracíš k nim, pořád tam jsou, chvíli zářící sluncem, chvíli potopené v cárech mraků, nepustí tě z dohledu, a když se jim chvíli schováš do lesa, stejně tě na nejbližším palouku zase dostanou! A ty, neschopen odporu, se jim poddáváš a poddáváš až se jim poddáš docela a hledíš, abys už jenjen mezi stromy znovu zahlédl to stvoření, ten dar, tu bouři tvarů a do sebe vtékajích stěn, úbočí a hřbetů, ať už jsi na dosah nebo jen na dohled, neutečeš a nechceš utéct.

A ráno, sotva vstaneš, už letíš na balkon hotelu, aby ses ujistil, že ten majestát přes noc nevyprchal, nevybledl nebo se nezhroutil do hrozivé hloubky Obřího dolu, ale on nevyprchal, nevybledl ani se nezhroutil, to jen tvé dny tady jsou sečteny a naposled ve zpětném zrcátku vidíš, jak ty tři kopce netečně hledí směrem k balkonu, z něhož jsi je po sedm rozbřesků vyhlížel, ačkoliv ty už tam nejsi a něčí jiné oči za chvíli, až je hotelová služba vpustí do čerstvě uklizeného pokoje, z tvého balkonu poprvé ohromeně vsáknou ten grandiozní obraz do sebe, aby pak, za sedm dní vyrazily na cestu domů a mohly se těšit na takzasněkdy!, z něhož se nejspíš stane možnáužnikdy, protože přece míst, kde je nádherně je tolik! 

Ale já ne. Já se vrátím. Tak jako před týdnem, před lety a před před lety.