Emil Zátopek na vysokém kole

Tuhle jsem potkal Emila Zátopka. V plném provozu urputně tloukl do pedálů vysokého historického kola, zatímco já se pohodlně vezl za volantem auta. 

horizont.bk.cz, čtk

Jozef. Nepřehlédnete ho. Už zdálky svítí jeho dres, kšiltovka se vysoko nad kolonou aut rytmicky naklání střídavě na jednu a na druhou stranu. Už léta je k vidění na všech alespoň trochu sjízdných silnicích moravského Slovácka a občas i jinde po světě. Nikdy nepřestává dupat do pedálů, a krok po kroku, kilometr po kilometru ukrajuje cestu za svým snem.  

Když jsem ho míjel, měl jsem čas podívat se mu do obličeje. Stejně rytmicky jako pracovaly jeho nohy, šel s nimi i obličej. Celé tělo odzdola nahoru a odshora dolů bylo pohlceno tím rytmem, obličej o tom podával zprávu. Mimické svalstvo jako by prosakovalo každým šlápnutím, jímž tam dole, metr a půl pod ním, tlačily kolo kupředu jeho nohy.  Jako by nebylo síly, která by ho mohla donutit zastavit to jeho obrovské kolo, jako by nebylo síly, která by mohla říct: Stát, sen skončil. Jeho obličej ve chvíli, kdy jsem ho v pohodlí svého auta míjel, mluvil stejně, jako kdysi obličej Emila Zátopka, když denně, bez ohledu na cokoli, ukrajoval své tréninkové kilometry s olověnou zátěží: NIKDY to nevzdám! 

Každé z těch temp na vysokém kole by bylo nejspíš tím posledním tempem většiny z nás. Následoval by pád a v lepším případě: děkuji za vzácnou zkušenost. Ne tak pro Jozefa. Spadl mnohokrát, přesto odvezl svoje kolo až do francouzských hor, kde se v jednom ze sjezdů slavné Tour málem zabil. Vstal a znovu se vyšplhal do sedla kostitřasu. Dokud se hýbou nohy a ruce, jede se dál. Do cíle dojel se zřízeným obličejem, zkuste si sletět z té výšky ve sjezdu v horách, ale dokázal to. 

Vídám ho na silnicích už deset let. A je to pořád stejné. Levá, pravá, levá, pravá. Štítek kšiltovky se rytmicky naklání střídavě na jednu a na druhou stranu a v obličeji znovu a znovu čtu tu zprávu: Já a vzdát? Nikdy!  Nikdy?  Další rok chybělo už jen pár kilometrů, aby pokořil další horu svého cyklistického snu, italské Giro. I kdyby spadl a skoro se zabil, stejně by jel dál. Kdyby už mu svaly vypověděly poslušnost, stejně by je donutil, aby tlačily jeho vysoké kolo pořád dopředu. Kdyby všichni členové jeho týmu zkolabovali, on by jel tak dlouho, než by  mu na konci řekli: Dál už to nejde, jsi v cíli.  

Jenže pak jeho vysokému kolu přeložila nohu přes cestu smrt. Smrt člověka, kterého v životě neviděl, člověka, který byl v nesprávnou chvíli na nesprávném místě a nešťastnou shodou okolností se připletl pod kola dodávky, jež patřila do jeho týmu. Když se to  Jozef dozvěděl, slezl z kola a vzal si minutu na rozmyšlenou. A pak, on, který by radši umřel, než aby vzdal, řekl: Končíme a jel domů.  

Diego Maradona svůj tým dovedl podvodem k zisku titulu fotbalových mistrů světa. Jozef vzdal svůj sen krůček před cílem, protože přijal zodpovědnost za něco, co nezpůsobil. Kdyby totiž byl býval nejel za svým snem, možná by ten člověk, jenž se svou motorkou skončil po koly moravské dodávky, mohl žít.  Jozef tehdy sice nedovedl svoje vysoké kolo do cíle, ale udělal něco mnohem většího. Něco, co by Diego Maradona - a nejen on - nikdy nepochopil. Poznal hranici důležitějšího a méně důležitého. Pochopil, že existuje ještě něco víc než jeho sen, bez ohledu na to, kolik už do něj investoval energie, peněz a touhy.  

A tak, až někdy už z dálky spatříte na silnici muže, jenž rytmicky, nezadržitelně tlačí svoje vysoké kolo vstříc všem těm Girům a Tour, prohlédněte si dobře jeho tvář. Budete totiž možná hledět do tváře novodobého Emila Zátopka, který stejně jako on v tom nejlepším slova smyslu zarputile běžel za naplněním svého snu. Ale také do tváře člověka, pro něhož je lidskost ještě něco víc než zdolání té nejvyšší hory.

Jmenuje se Jozef Zimovčák.