Domku, domečku - vítěz!

Vážení! Děkuju vám všem, kdo jste vyslyšeli moji výzvu k dokončení bajky o Domkudomečkovi a napsali mně svoje verze závěru. Po delším váhání a odborné debatě se strýcem Jožinem nakonec vítězem prvního Bajkomatu (čtěte i s ostatními čtenářskými variantami konce zde: http://dvorak.blog.idnes.cz/c/12054/Bajkomat-Domku-domecku.html) vyhlašuji pana Vlastimila Brázdila a posílám mu cenu: 0,75l kalifornského rudého Cabernet Sauvignon. A jestli vás zajímá i původní (v prvním Domkudomečkovi skrytá) autorská varianta konce bajky, můžete si ji přečíst teď.

Domku, domečku!

Málo se to ví, ale bylo to takhle.

Byl nádherný jarní den. U cesty k lesu stál domeček. Ne velký, spíš malý. A ne moc nový. Spíš rozbitý - prkno sem, prkno tam.

Šla kolem myška. "Domku domečku, kdo v tobě přebývá?" ptá se. "Asi já," odpoví si, když se nikdo neozývá, a stěhuje se dovnitř. "Tady budu bydlet," říká spokojeně, když se vyložila v okně. Prohlíží si krajinu kolem, hned za cestou je louka a za ní voní les. "Krása," hodnotí svoje nové bydliště.

Druhý den, sotva se myš probudila a zaujala své místo v okně, šla kolem žabka. "Domku domečku, kdo v tobě přebývá?" ptá se. "Já Myška Pískalka, sama vidíš," odpovídá jí myš, "a kdo jsi ty?" "Já? Žabka Kuňkalka," říká žába. "A víš co? Pojď, budeme bydlet spolu," zve myš žábu dál.

Když navečer kolem domku prochází zajíc, uvidí v okně dvě zvláštní bytosti. Žába sedí na okně, opírá se o rám, kýve nohama - jedna jí visí ven, druhá do místnosti. Myš spokojeně oddychuje opřená o druhou stranu okna, ocásek se jí zvedá a klesá podle toho, jak se nadechuje a vydechuje. "Domku domečku, kdo v tobě přebývá?" ptá se zajíc směrem k oknu. "Já Myška Pískalka! Já Žabka Kuňkalka!" zazní z okna. "A co tam děláte?" ptá se Zajíček Ušáček. "Kýveme nohama," řekne žába, myš dodává: "A spíme. Nevidíš, že nás budíš?!" Zajíc se dlouho nerozmýšlí, když ho obě dosavadní obyvatelky pozvou dovnitř a za chvíli jsou v okně tři.

Psovi, který kolem domku ráno běží do města pro noviny, se tak naskytne ještě podivnější podívaná. Z okna visí jedna myší a jedna žabí noha, mezi nimi vykukují dlouhá chlupatá zaječí chodidla. "Hej! Domku domečku! Kdo v tobě přebývá?" štěkne směrem k oknu až osazenstvo popadá na zem. "Co děláš, blázne? Nevidíš, že spíme?" zlobí se na psa myš. "Pojď spát taky a neštěkej tady jak na lesy," dodává žába. Zajíc zase usnul. Pes uvažuje nahlas: "Něco na tom je. Beztak už toho otroctví mám tak akorát dost. Pořád: Skoč tamhle, dones tohle..." Pak zavrčí: "To se vrr..." a přidá se ke třem kamarádům. Do okna se už nevejde, ale jemu beztak nejlíp vyhovuje podlaha; takže si nestěžuje a za chvíli už klidně oddychuje mezi dveřmi.

Všechny čtyři vzbudí až k večeru další kolemjdoucí. "Je to tu jak na Václaváku," bručí myš, když slyší mečivé: "Domku domečkuuu, kdo v tobě přebývááá?" Vzbudí se jen ona. "Já Myška Pískalka, já Žabka Kuňkalka, já Zajíček Ušáček, já Pejsek Hejsek," odrecituje za všechny. "A ty, co nás budíš?! A kdo jsi?" "Koza Róza," zamečí koza. "Vešla bych se k vám také?" ptá se. "No, snad se ještě zmáčkneme," rozhlédne se myš po domečku a zve kozu dovnitř. "A teď spi a neotravuj," přikazuje jí, když se koza uvelebí pod stolem.

Po chvíli vychází měsíc a ozařuje studeným světlem scenérii, v níž pět kamarádů spokojeně oddychuje v domku, který byl ještě předevčírem úplně opuštěný, smutný, nevyužitý.

Další den před obědem se kolem sune medvěd. Nakoukne oknem na spící pětici a zařve: "Vy telata strakatá, hovada líná, co se tu povalujete bez užitku?! Alou, už ať jste odsud pryč a koukejte něco pořádného dělat!" cení na pět rozespalých kamarádů svoje ohromné uslintané zuby. Většina obyvatel domku omdlí, jen pes bere nohy na ramena a mizí v lese. "Pakáž jedna líná. Nic to nevydrží," hudruje medvěd, když si zblízka prohlíží bezvládná těla. Myšlenka, že se blíží čas oběda, mu najednou je více než blízká...

Vítězná varianta konce:

A když medvěd vyleze před chaloupku, protože je mu přece jen trošku tesná, práskne výstřel a medvěd se skáci k zemi. "Wunderschön!" haleká devizový myslivec Helmut a nechavá se zvěčnit s puškou přes ruku a nohou na medvědových zádech. Lesem zní halali...
A poučení? V Čechách někdy nestačí být ani medvěd.
 

Autorská, původně skrytá varianta:

Po lesní cestě běží pes. Když se přiblíží k okraji lesa, uvidí nedaleko před sebou zbytky domku. Nikdo tam není. "Haló, je tam někdo?" volá, když dojde k ruině. Tu si všimne čtyř hromádek vedle stavení. U nich je cedulka s nápisem: "Kam jste se poděli, všichni moji dobří přátelé...?" Čte zaujatě, ani si nevšiml, že k němu kdosi přichází.

"Koukáš a nechápeš? Ani já," ozvalo se mu náhle v zádech. "Zajíci, to jsi ty?!" otočil se pes překvapeně. Nepoznával ho. Zajíc měl pásku přes oko a opíral se o hůl. "Co se ti stalo?"

"Museli jsme nastoupit k medvědovi do služby. Zaučoval jsem se v chytání pstruhů. Hned druhý den mně uklouzla v potoce noha a vypíchl jsem oko o větev, která visela nad vodou. A jak jsem padal, strhl jsem si na nohu kámen a ten mi ji přerazil," vyprávěl zajíc a pokračoval. "Myš zešílela už při prvním setkání s medvědem a je v blázinci, žába v rybníce počítá pulce a taky jí trochu přeskočilo. Tvrdí, že se kamarádí s krokodýlem a že s ním bude péct na vánoce cukroví. Koza vystupuje v cirkuse jako Rohatý Harry a prý si nestěžuje. No a já mám invalidní důchod, ale asi mi ho seberou, protože ho dostane kočovný zajíc Dejo, protože mu přední tlapky narostly otočené dozadu. Tak sem občas zajdu zavzpomínat na staré časy. A co ty?" otáčí se a aniž čeká na odpověď, ťuká hůlkou k lesu.

"Mimochodem: medvěd dostal za otrokářství osm let. Za dva roky ho ale asi pustěj za dobrý chování," otáčí se ještě na chvíli, pak pokyne hůkou a mizí za ohbím cesty. Rytmické ťukání hůlky zvolna utichá.

Pes se znovu zadívá na tabulku s nápisem Kam jste se poděli všichni moji dobří přátelé a zakroutí hlavou. "Tohle jsem přece nechtěl. Opravdu, nechtěl," hlesne a ztěžka se vrací k lesu, kde předloni zjara jistému medvědovi přísahal věrnost při nápravě lenosti, povalečství a budižkničemství v téhle úžasné zemi nikoho...