Den, kdy jsi poprvé uviděl horu

Když jsi poprvé uviděl horu, bylo vidět bylo sotva na krok. Uběhlo pět let od doby, kdy ses neměl narodit, a ty jsi konečně stál na úpatí hory, která ti možná mohla zlomit vaz. Půjdeš?

***

Den, kdy jsi poprvé uviděl horu

Ten den, kdy jsi poprvé uviděl horu, bylo hrozně. Mlha, drobné namrzlé kapky sekaly v ostrém větru do tváří jako by měly ve svých ledových rukách malé bičíky, vidět bylo sotva na krok. Šli jsme skoro ještě za tmy mlhou vzhůru, ty a já, za námi zůstávaly jen jedny stopy. Z mlhy zvolna vystupovalo slunce. Držel ses statečně mé hlavy, najednou jsi vykřikl: „Tam! Tam!“ Zvedl jsem oči.

Před námi, ozářená sluncem, se náhle vztyčila ona: úchvatná, nádherná, nezdolná (ale zdolatelná), životadárná, ale taky smrtonosná. Postavil jsem tě vedle sebe. „To je ona?“ „Ano.“  Ano, to je ona. Hora, kterou jsem ti už měsíce sliboval. („A když už půjdeme?“ „Vydrž, ještě ti není pět!“) „Hezká!“ Sedl jsem si na bobek a podíval se do tvých pětiletých očí. „Bude to bolet.“ „Už pojď!“ Dole za námi zůstalo bílé moře mraků, před námi dvakrát pět hodin dřiny a odříkání. Teď už nebylo cesty zpátky.

***

Před pěti lety jsem ti slíbil, že tě naučím slézat horu. Byl jsi jenom uzlíček a místo člověka s rozeklanou tváří, jehož fotografie nám ukazovali, aby nás zastrašili pět měsíců před tím než ses narodil, mě na ruce položili úžasné, nádherné dítě. Třesoucíma se rukama jsem ti napsal na nohu tvoje jméno a ukázal tě tvé matce, která nás, mě a tebe, vyčerpaná, ale šťastná, sledovala. A tehdy, s očima vpitýma do tebe, jsem ti dal ten slib s horou. Navzdory všem těm předpovědím a snahám, a taky pro tu chvíli, kdy jsme se zsinalí strachem rozhodli pro tebe, ať už bys byl jakýkoli, jsem ti slíbil tu horu, a taky pro ty, kvůli nimž jsi měl být už pět let mrtvý, ale nejsi...

A taky proto, abych já, z vrcholku té hory, až pod sebou uvidíme všechna ta nepatrná města a městečka s tečkami lidí, ve chvíli, kdy se možná další dosud nenarozená hlava skutálí do koše, mohl vykřičet to tvoje a moje vítězství a ve tvých pětiletých očích mohl vedle ohromující únavy spatřit taky slast z dosažení cíle, kterou nikdy nepozná ten, kdo se nechá svírat raději strachem, než aby vzal svůj zítřek do vlastních rukou, a s rizikem, že zahyne, se vydal vpřed, tam, kde každý z posledního tisíce kroků působí nesnesitelnou bolest, tam, kde jeden neopatrný úkrok stranou znamená smrt, ale taky tam, kde pojednou, když už není kam jít, protože hora tu končí, zaplaví jeho srdce nepopsatelný pocit vítězství a z na smrt unavené duše se vydere výkřik, který se rozletí z hory do všech měst a městeček dole a ve stoupavých vzdušných proudech se vznese vzhůru až k nebi, a hora tím výkřikem ztratí kus ze své hrůzy, a všichni ti, kdo v údolí pod horou se zakloněnými hlavami bručí: „Blázni! A když spadnou, dobře jim tak,“ získají další statečné srdce, které jim bude k ruce, když oni sami už tu tíhu neunesou.

I kvůli nim jsem ti slíbil tu horu, abys za ně mohl vztáhnout ruce k nebi a vykřičet do všech stran svůj a jejich naplněný sen o vítězství.

***

„Tati, už je ráno!“ tahal jsi ze mě dnes ještě za tmy peřinu. Den, kdy jen já a ty porozumíme tomu, co se děje, den, kdy si mé ruce vzpomenou na chvíli, v níž poprvé ztěžkly naplněny tebou, když mi tě minutu po narození vložili na předloktí, den, kdy se naplní můj pět let starý slib, ten den je tady.

***

Stojíme ruku v ruce čelem k hoře. Zvedáš ke mně oči a taháš mě svou malou rukou dolů. Dáš mi pusu na tvář a já, náhle naplněn silou lva, a ty, moje svědomí, srdce a život, vykročíme vpřed, tam, kde každý úkrok stranou znamená smrtelné nebezpečí, tam, kde vítr šlehá víc než oboustranně ostré žiletky, tam, kde svaly vypovídají poslušnost, tam, kde vyčerpání bolí tak, že si to jen stěží lze představit, ale zároveň taky tam, kde je pohřebiště pout všech strachů a obav, tam, kde už nic nestojí v cestě vítězství nad každou známou i neznámou horou tvého budoucího života, tam, kde i ty získáš sílu lva, která má moc ubránit tvou čerstvě nabytou svobodu před každou horou, která by tě chtěla pohřbít ještě na úpatí, sílu, která tě jako na křídlech vynese na každou z tvých hor i nehor, aby se z nebetyčných staly přízemní, z nedosažitelných pokořené a ze smrtonosných životadárné, a já, já tě budu sledovat z povzdálí a moje srdce se bude dmout hrdostí nad tebou a hořet při vzpomínce na den, kdy jsem tě navzdory slzám tvé matky („Vždyť ho zabiješ!“) vzal s sebou ven mezi žiletky ledových vloček, a ty, můj pětiletý život, jsi poté, co jsme se spolu vynořili ze tmy do světla, z mlhy do slunce a ze smrti do života, ruku pevně ukrytou v mé, poprvé uviděl horu.

Začali jsme stoupat.