Proč je také dobré mít Lisabonskou smlouvu?

2. března 2009 se uskutečnil (bohužel bez výraznější reflexe v českých novinách) jeden z vrcholů českého předsednictví EU v oblasti životního prostředí – zasedání Rady ministrů životního prostředí v Bruselu. Mezi nejvýznamnější body programu patřilo přijetí závěrů Rady k přípravě a dojednání nové světové klimatické dohody a rozhodnutí o pěstování geneticky modifikované kukuřice v Maďarsku a Rakousku.

Způsob přijímání rozhodnutí u těchto bodů je velmi rozdílný – zatímco ke klimatu jsou přijímány jednomyslné závěry Rady, ke GMO se jedná o legislativu, kde se hledá kvalifikovaná většina. Když jsem se pozdě v noci vracel z bruselského jednání zpět do Prahy, napadlo mě, jak bude cenné, až Lisabonská smlouva po ratifikaci v Irsku a České republice a po nabytí účinnosti, konečně přinese efektivnější rozhodování.

Příběh první – klima: Cílem navržených závěrů bylo stanovit pozici EU pro mezinárodní jednání v návaznosti na přijatý klimaticko-energetický balíček. EU bude rozhodujícím hlasem pro formulaci nové dohody a pro jednání s ostatními partnery potřebuje jasný mandát. Jeden nový členský stát však i po mnohahodinovém vyjednávání blokoval schválení pracně dohodnutého kompromisního textu . Nejednalo se přitom o přijetí zásadních závazků ať již finančních či jiných; EU by měla podle návrhu pouze deklarovat připravenost diskutovat především některé způsoby financování budoucí klimatické dohody s tím, že použití ostatních způsobů se nevylučuje. Tento problém se nepodařilo překonat ani na úrovni premiéra Topolánka jako předsedy Evropské rady, a předsedy vlády dané země, ke značné nelibosti velké skupiny ostatních členských států, které velmi pozitivně hodnotily kompromis připravený předsednictvím. Onen jediný stát tak držel ostatních 26 států v šachu a nakonec musel být navržený text upraven podle jeho přání, aby nedošlo ke krachu jednání.

Příběh druhý – GM kukuřice: Rakousko a Maďarsko nesouhlasily s hodnocením evropského věděckého orgánu pro GMO a chtěly si zachovat – navzdory návrhu Evropské komise – národní zákaz pěstování GM kukuřice, které považují na základě svých hodnocení za rizikové. Bylo zřejmé, že návrh Evropské komise na zrušení národních zákazů nezíská potřebnou kvalifikovanou většinu (255 z 354 hlasů zemí v Radě). Boj byl o to, zda se Rakousku a Maďarsku podaří získat tento počet hlasů ve prospěch jejich zákazu – v opačném případě by se konečné rozhodnutí vrátilo Evropské komisi, která by bezpochyby rozhodla v jejich neprospěch. Shromáždění potřebné kvalifikované většiny bylo neobyčejně složité, přestože před zahájením jednání bylo na straně Rakouska a Maďarska dvacet členských států. Pro dosažení kvalifikované většiny je zásadní souhlas těch členských států, které mají v Radě nejvíce hlasů (Francie, Německo, Itálie Velká Británie). Tyto čtyři lidnaté státy totiž mohou zablokovat přijetí jakéhokoli rozhodnutí, byť by ho všechny ostatní členské státy podporovaly.

Co z těchto dvou procesně i obsahově vzdálených příběhů ve vztahu k Lisabonské smlouvě plyne? Až Lisabonská smlouva vstoupí v účinnost, rozšíří se počet případů, kdy se bude hlasovat kvalifikovanou většinou. Současně bude platit nový způsob výpočtu kvalifikované většiny ve prospěch menších členských států EU, pro velké členské státy bude složitější rozhodnutí blokovat. Takže u výše zmíněných zákazů GM kukuřice by se hůře formovala blokační menšina. I když zrovna u GMO by asi bylo optimálním řešením dát členským státům pravomoc, aby si o zákazech pěstování na národní úrovni rozhodovaly samy. Lze předpokládat, že obecně by se po vstupu Lisabonské smlouvy v účinnost společné pozice členských států hledaly snáze a přitom nikoliv na úkor kvality přijatých rozhodnutí. Je na druhou stran zřejmé, že při současném systému s každým dalším rozšířením EU by rozhodování bylo ještě těžkopádnější než dosud. Proto by mělo další rozšiřování EU (např. o Chorvatsko) pokračovat až při platnosti Lisabonské smlouvy.

Proto se těším, až i poslední dva státy, Irsko a Česká republika, Lisabon ratifikují. Nejen proto, že se možná naše bruselská a lucemburská jednání o něco zkrátí, ale především proto, že budou platit pravidla, která jsou sepsána s ohledem na současný počet členských států EU.