Můj Spartan Super v Koutech: velká radost a rozřízlé koleno jako bonus

Sice jsem měl v plánu jako první dokončit článek z Mistrovství Světa ve Spartan Race u Lake Tahoe, kterého jsem se účastnil na začátku října...

...ale nakonec ho předběhne tenhle více aktuální text ze závodu v Koutech, který se konal jen 3 dny po mém návratu z USA.

Po náročném cestování a velkém časovém posunu jsem věděl, že závod v Koutech bude asi docela sranda! Od nedělního závodu v Americe jsem raději cíleně netrénoval a řekl si, že budu čerpat z poměrně dlouhého pobytu ve vysoké nadmořské výšce u jezera Tahoe a samotného závodu. Ne nadarmo se říká, že nejlepší trénink je závod samotný…

Vnitřně jsem uklidňoval sám sebe, že když se mi běhalo tak dobře v takové výšce, tady to bude hračka. A nemýlil jsem se! Při Spartan Race Super v Koutech, který se konal v sobotu 10.10.,  jsem si užíval každý krok závodu.

Bydlím v Jeseníku, tedy přes kopec, takže se dá říct, že místní terén znám a vím co čekat a podle toho i trochu uzpůsobit taktiku, ikdyž ta nakonec vlastně ani nebyla potřeba.

V 9 hodin start a šlo se na věc. Úvodní dlouhý výběh jsem si „dávál doslova na pohodu“ necítil jsem sebemenší bolest nohou. Běžím lehce a držím se na 2-3 místě s Adamem Tothem.

Z prvího seběhu mu utíkám, přibíhám k hodu ostěpem a tady mě čeká asi největší překvapení, zvládnu to v klidu, i když cíl byl docela daleko a vysoko ve svahu. Pokračuju dál, dlouhé nošení sandbagů (pytlů s pískem) do sjezdovky. Všichni na to po závodě nadávali, mě to nepřišlo zdaleka tak hrozné (asi forma, haha)).

Předbíhá mě Adam, který je dneska v nošení čehokoliv opravdu hodně silný. Dobíhám ho u stěny, tady následuje odhadem 20min výběh, běžím i nejprudší pasáže, které bych za normálních okolností ze 70% šel, Adam teď daleko za mnou.

Jsem nahoře, teď se dostat dolů. Překážky si ten den mažu na chleba, totální pohoda. Až do bucket carry (nošení kýble se štěrkem do kopce), který mě „hodně prověřil“ i v USA. Mám opět křeče v nohou a zádech, které mě trápí celou sezonu. Tady mě zase dobíhá Adam, peláší do kopce tak lehce, jako by snad ani neměl kýbl a získává cca 10 sekund, které se mi bohužel už do cíle nepovede dohnat, a zůstávám o 8 vteřin na třetím místě.

I tak v cíli cítím obrovskou spokojenost, protože dneska jsem si opravdu v kopcích dělal, co jsem chtěl + 0 burpees (trestných angličáků za případné nesplnění překážky). Nula se mi povedla naposledy…. už ani nevím kdy.

V týmech jsme vyhráli o parník a ukázali sílu, kterou v sobě máme! Bohužel po doběhnutí jsem si všiml, že moje levé koleno není jaksi úplně OK a je tak nějak otevřené...  Vůbec netuším, kde se mi to stalo!

V sanitce mi řekli, že s tím musím na šití, tak ještě čekám do vyhlášení výsledků a pak se vydávám směr Šumperk, kde mi cca po 2h čekání pan doktor udělal pár stehů, za které by se nemusela stydět ani ostřílená švadlena. Vše ok, jako bonus mi doktor ordinuje tetanovku, ukážu sestře svoji (možná zabahněnou) zadnici, štíp a je to.

Bohužel jsem se musel obejít bez druhého závodu, hned den poté…. Spartan Race Beastu, na který jsem se těšil. Ale nevadí, uvidíme se už tento víkend v maďarských Eplenách na startovní čáře!