Ani nevím, čím tento ujetý nápad začal, ale jedno vím jistě, že jsem okamžitě kývnul na závod Horská výzva 24h ve trojici. Naše poslední sportovní akce sezóny... Jdeme do toho!
Stačilo pár vět s bráchou a už jsme kuli, koho oslovit do trojice. Jenda Strapek, kdo jiný? Jesenický ultra zabiják s obrovským potenciálem, který prohání i největší tygry v ČR. Cca 5 týdnů do závodu a my „si řekli své ANO“.
Až den před startem teda zjišťujeme, že fakt poběžíme, protože nás každého "trápil člověk" - rozuměj různá zranění a zdravotní komplikace po náročné sezóně. No nic, zítra jdeme na to a jak říkál Ivan Hlinka „hlavně se z toho nepo....“!
Ráno dáváme sraz a fičíme směr Kouty, všude okolo úžasný podzim, tohle můžeme. Odprezentujeme se, zakládáme base camp v zázemí a ukazujeme na bráchu Martina jako na úvodního chrta. Start ve 2 odpoledne, 1. úsek a pojď! Jenda druhý a já žávěr, říkám, je mi to jedno! Vlasně po chvíli nebylo, protože jsem si s klidem prvňáka vypočítal, že první tři úseky půjdu v totální tmě. Šel. Na startu dáváme poslední pokec na “úrovni“, startovní fotky a pomééé.
1.kolo za světla Martin s Jendou šijou v hrozným tempu – Martin 1:29, Jeník dokonce 1:21! Zvířata! Těsně před 17h odbíhám z areálu, už s čelovkou na palici. Po pár set metrech první "kufrování" (rozuměj bloudění), minuta sem minuta tam, to se ve 24h ztratí. Po dalších 200m další kufr.
Jestli budu pokračovat stejným tempem, budu mít víc kufrů než celý JFK v New Yorku! Jdu totální tmou, absolutně nevím co mě čeká, každý krok se snažím si zapamatovat. Vybíhám na první otevřenou sjezdovku, WOW – západ slunce jak z francouzskýho romanťáku. Jen o trošku lepší, tohle je moc! Zhruba po hodině s prvníma hvězdama jsem na Dlouhých Stráních, kde mi dáva čočku vichřice jak se sluší a patří. Seběh hlavně opatrně, nic si neudělat. Neudělal, jen jsem si zapoměl ještě říct, ať nebloudím. Tak bloudím. Martinovi předávám po 1:40h a jsem z toho špatný. Jsou horší věci, přístí kolo bude cajk. Protahuju se, vyměňuju postřehy s Jendou , válím se na zemi a snažím se regenerovat. Vývar, tvaroh, výživa, barel vody, 150tý banán, spacák, chropššš, chropššššš. Budík!
2.kolo se trošku víc oblíkám, pro svůj větší komfort. To se mi vyplácí, pocitově se mi jde parádně ikdyž se pořad v hlavě brzdím, přece jen mám přes 40km před sebou. To bude sranda! Kluci opět divočili s časem a mě nezbývalo skoro nic jiného, než si nenechat dát dardu a běžet na přijatelný čas. Nahoře je to brutus, rychle pryč. Odbíhám od hráze a je mi fajn, teď to „jen“ zklusni dolů, ten vývar za to stojí. Dobíhám v o pár vteřin horším časem jak první kolo, gůdžob. Vývar, protažení, vysušení věcí, banán, přesnídávka, spacák,200g Haribo medvídků, telefon, chrrrrmm. Budík!!! V této pauze, mmj jako v každé další se asi mění pokaždé čas o (minimálně) hodinu dopředu, jelikož ty 3 hodiny nemůžou být 3 hodiny. Nemůžou. Ne, ne a ne!
3.kolo vybíhám s nedobrým pocitem, jelikož držíme pořád celkové vedení a zrovna se mi to nechtělo moc měnit. Ten pocit mi dává o sobě vědět hned cca po 15min (ach ta negative mind), kdy se mi vybíjí čelovka, díky! Vykřečované lýtko z minulého týdne na mě křičí „tu máš smrade, trp!“, namožené chodidlo už přestává být OK, do toho mám hlad a chytají mě křeče, tohle vše otázkou cca 5minut.
Vymodlená občerstvovačka, hážu do sebe vše, deváté přes páté doplňuju banánem (nečekaně, že?) s čokoládou, čajem, musli tyčinkou, ionťákem, postupně pečlivě prokládáno Colou. Na asfaltovém výběhu začínají první a poslední muka, křeče si mě mažou na chleba, protivítr jak na Sibiři,mlha je proti tomu, co je nahoře totální lůza, cirkus v žaludku a vážně přemýšlím nad tykačkou s TOITOIkama těšne pod nádrží. Ne, přece se z toho neposeru. Dělám jako bych je neviděl, snažím se roztočit nohy a pokouším se minimálně udržet seběh. Nahoře to fakt začína bolet. Bolí, držím, předposlední sešup dolů. Jsem o 10min pomalejší za 1:50h, na ty pekla cestou jsem vlastně spokojený. Ale lehce dotlučený. V mžiku se protahuju, posílám do sebe vývar, miliontý banán, skáču do spacích trenek, následně do spacáku a asi o 7 vteřin později mám za sebou už asi 13 snů, z toho 8x happy end! BŮŮŮDÍÍÍK !!! Poprvé jsem spal víc jak hodinu, dal bych si ješte „stodvacet“ minimálně. Budím se totálně zpocený a unavený, nikam nejdu, nejsem tady. Ok jsem, oblíkačka a ejhle, po asi 15 hodinách vidím světlo, už jsem na něj skoro i zapoměl! Poslední kolo přece nemůžu ani obejít, natož běžet.
4.kolo jsem fakt šel, teda jen to nejprudší, vše ostatní běhám jako bych v sobě neměl přes 50km. Sluníčko, světlo a teplo do mě napumpovala neskutečnou energii, pozitivní myšlení mi taky nějaký ten koník přikládá do nohou. V nejvyšším bodě mám cca o 3 minuty horší čas jak první kolo. Už není čas na hrdinství, jakmile se trať láme dolů, vypínám hlavu do modu “bezmozek“ a peláším jak Tasmánký čert! Posílám to tam hlava nehlava, jdu fakt divočinu. Cestou dolů mám návaly štěstí jako na nedávném MS v USA, tak tak držím slzy a mám na krajíčku. Zároveň kříčím štěstím jako tur! Dolů dobíhám s pocitem, jako bych mohl běžet ješte 30 let v kuse, Forrest by se mohl učit. Poslední kolo 1:37, yesss! U mě dobrý. Všichni jsme spokojení, tohle vedení bychom mohli už udržet. Martin to pojistí svým už pátým kolem za brutálních 1:40hod a je čas na intergalaktickou oslavu = normální teplé jídlo! To za to stálo! Vyhlášení, nekonečná hodina autem domů, wellness, pizza a 10h spánku. Ten pak chci celý týden každou minutu... :-)
Co si budeme povídat, závod to byl možná težký, ale my jsme si ho užili a to asi až moc! Bojím se přemýšlet nad tím, co vyzveme přístí rok. Posunuli jsme jak rekord závodu, tak hlavně sebe, o což nám šlo – mise splněna, sezona ukončena. Vzbuďte mě v lednu, v Bedřichově na zimním Spartan race.
