Chtěl jsem, ale nemohu… Mlčet

Před pár dny jsem se rozhodl, že v současné zejména pro řadového obyvatele tohoto státu nejednoduché době, se až do uklidnění situace odmlčím. A nechám takzvané kompetentní v klidu pracovat. Ale to prostě nejde!

Dnes dopoledne jsem před jedním z nákupních center na vsetínské Ohradě uviděl známého, který pracuje jako sekuriťák. Z dálky bylo poznat, že ten člověk není ve své kůži. Nedalo mi to, a šel jsem se jej zeptat, co se děje. Jen těžce a s vyděšeným hlasem se mně svěřil se svým ranním zážitkem. Ale pěkně popořádku.

Od čtvrtka podle vládního nařízení platilo, že od 10 do 12 hodin dopoledne jsou obchody vyhrazeny pro nákupy seniorů od 65 let výše. Takovému nařízení jsem rozuměl. Ale netrvalo ani 24 hodin a Vláda České republiky rozhodnutí změnila a takzvanou důchodcovskou prodejní dobu stanovila na dobu od 7 do 9 hodin dopoledne. A to neprodleně, tedy od pátku 20. března.

Nemohu si pomoct, ale to zcela otevřeně koresponduje s tím, co tvrdí nemalá část obyvatel země Koruny české, Karla IV. a TGM, že ´kompaný´ ze Strakovky na břehu Vltavy v Praze, je skupina zoufalců a nekompetentních úředníků předraze placených z daní obyvatel oblastí pod Sněžkou, Pradědem a Lysou horou.

V tomto konkrétním případě to odnesl chudák sekuriťák, jenž se snažil, zcela pochopitelně, o dodržení litery onoho nařízení pocházejícího z nábřeží Edvarda Beneše 4. Do obchodu, ostatně, jako kterýkoliv jiný předchozí den, si totiž chtěli jít koupit svačiny řemeslníci a další lidé, kteří v tu dobu šli do práce. Měli však smůlu, protože tým premiéra Babiše, poměrně v tichosti, své původní nařízení změnil.

A tak jsem se od onoho strážce pořádku dověděl, že tolik urážek, nadávek až toho nejhrubšího kalibru a dalších invektiv se mu za celý jeho život nedostalo. Muselo to být fakt kruté a husté, když ještě několik hodin po tomto zážitku se z něj jen těžko a těžce vzpamatovával.

„Přiznám se, že jsem se chvílemi i bál. Připadal jsem si jak v Kocourkově,“ svěřil se mi můj známý. „Ale Vy jste v Kocourkově,“ odvětil jsem mu. Jen bezmocně pokrčil rameny a zmizel v útrobách obchodu, kam jsem já, protože bylo po deváté hodině, vlastně už nemohl, pokud jsem chtěl udělat maximum pro své zdraví.

A tak jsem se vydal dál, do jedné z lékáren na vsetínské avenue, neb jsem si potřeboval vyzvednout medikamenty a preparáty, které mně pomáhají řešit mé zdravotní neduhy.

Všechno tu, v lékárně, bylo oukej. Dokonce i za rouškami unavených lékárnic bylo možné vycítit úsměv a zpoza nich se ozýval hlas napovídající, že tady jsem v dobrých rukou. To vše trvalo až do doby, kdy jsem děvčatům za tárou poděkoval za jejich ochotu a vlastně za všechno, co pro nás, kteří se bez jejich služeb neobejdeme, dělají. Vlastně jsem jim vyjádřil dík za skvělé naplňování jejich poslání.

Za lékárenským pultem byly v tu chvíli asi čtyři ženy. Unisono na moje poděkování spokojeně zareagovaly. Bylo cítit, že je to potěšilo. Když jsem se nasoukal do svých francek a jal se belhajíc odejít, tu se jedna z dam ozvala slovy: „Kéž by se k nám chovali všichni stejně, jako vy.“

Nevěřil jsem svým uším. Při situaci, která v zemi panuje, se snad nenajde nikdo, tedy myslím tím z pacientů, kdo by těmto vílám našeho zdraví chtěl spílat. Dověděl jsem se však, že opak je pravdou. Že takových, jako já je málo, a že na denním pořádku jsou i nadávky.

Nechápal jsem a nechápu stále. Budu tak mít o víkendu o čem přemýšlet. Ale už teď vím, že se v podstatě není čemu divit, když někteří lidé jsou takoví, jací jsou. Ono totiž uznání konkrétně lékařům a lékařkám, zdravotním sestrám, lékárníkům a lékárnicím, hasičům a hasičkám, policistům a policistkám ani vojákům a vojandám, prostě lidem v první a nejohroženější linii, nezaznělo na Jozéfka ani z úst prezidenta republiky.

A to by, podle mého názoru, mělo! Nějaké obecné poděkování v takové situaci, kterou tu na březích Vltavy a Moravy máme, zejména z morálního úhlu pohledu nestačí.