Mluví-li se o Romech, slyšíme, že je to romský problém. Doufejme, že nastane doba osvícenství a Češi připustí, že je to problém český. Zdá se, že kromě čekání a doufání se zatím nic dělat nedá.
Na situaci Romů statečně poukázala Charta 77 v dokumentu z roku 1978. Romové zde byli označení za nejbezprávnější skupinu obyvatelstva v Československu. Chartisté protestovali proti tomu, že moc "dělá všechno pro to, aby romskou kulturu vyhubila, a sdělovací prostředky soustavně šíří ve veřejnosti představy, že taková kultura neexistuje". Bylo také odsouzeno přemlouvání romských žen ke sterilizaci“[1]
Text dokumentu končí slovy: „Bez pravdivého odhalení závažnosti problému, bez zásadní právní úpravy a bez skutečné účasti Romů samých na rozhodování o věcech, které se jich týkají, jsou pokusy o řešení otázky romské menšiny u nás iluzorní. Tato otázka už není pouze otázkou menšinovou, ekonomickou nebo sociální, ale čím dál více se stává otázkou svědomí celé společnosti“.[2]
Zpráva o sociologickém výzkumu v roce 1971 konstatovala masivní averzi Čechů vůči Romům v celé republice.[3]
V komunismu všichni Romové pracovali. Žádný Rom nezneužíval sociální dávky. Nebyl důvod Romy nazývat parazity. Tenkrát nežili na úkor daňových poplatníků, tak jak je jim to v dnešní době ze všech stran hlasitě vyčítáno. Nikdo nemohl říct, že Romy živí stát. Tehdy se neříkalo „z mých peněz jsou vypláceny Romům dávky“. Přesto vůči nim vládla antipatie analogická s tou dnešní. Tady už není co řešit. Kdo chce psa bít, hůl si vždy najde! Na Romy se odjakživa hledaly hole a vždy se nějaká našla!
[1]-[3] : S Romy žít budeme – jde o to jak, Pavel Říčan
