Vláda objevila Rotterdam: Půl roku vyhrožovala pumpařům, než pochopila fyziku

Nafta je drahá, jaké překvapení, Brusel šel touto cestou desítky let. Babiš včera zjistil, že problém není u pump a že na Orlen prostě nezaklekne.

Náš vrchní mikromanažer se po půl roce probudil. Měsíce teatrálního vyhrožování kontrolami a slibů o zkrocení marží vyústily v pondělní převratné zjištění: pumpař v Horní Dolní za drahou naftu nemůže. Přežívá z párků v rohlíku a problém je překvapivě mezinárodní.

Burzovní realita jménem crack spread

Na burze v Rotterdamu se totiž neřeší jen cena ropy, ale především crack spread – marže rafinérií za to, že ze suroviny vyrobí hotové palivo. Běžně se tato hodnota pohybovala mezi deseti a patnácti dolary na barel. Dnes leze k sedmdesáti.

Evropský systém je totiž postavený na hlavu. Po dekády jsme daňově zvýhodňovali diesel, zatímco domácí kapacity chrlily přebytek benzínu pro americký trh. Deficitní naftu jsme pohodlně vozili z Ruska a Blízkého východu. Když pak ukrajinské drony zasáhly ruské destilace a v Perském zálivu začaly létat rakety, zůstala Evropa stát s prázdnou pistolí u suchého stojanu. Desítky let jsme pod tlakem regulací zavírali provozy, protože rafinérie se do nízkoemisních tabulek nehodily, a teď koukáme na prázdné kolony s údivem, že unijní brožurku do nádrže nenalijeme.

Čínská kapacita a bruselské pokrytectví

V Číně stojí moderní mega-rafinérie vytížené sotva na padesát procent, které jsou technologicky optimalizované právě na naftu. I po započtení nákladů na námořní trasu kolem Afriky a rizikového pojistného zbývá v rotterdamské cenové bublině masivní prostor pro sražení ceny o několik korun na litr.

Jistě, vyžadovalo by to, aby Brusel pragmaticky přimhouřil oko nad certifikací původu molekul a přiznal to, co se už dnes potichu děje při dovozech přes Indii: že ropa v asijských rafinériích má nezaměnitelný ruský rodokmen. A těch čtyřicet dní, než tankery dorazí do evropských přístavů? Přesně pro toto časově ohraničené logistické okno existují státní hmotné rezervy – nikoliv jako trvalá dotace cen, ale jako jednorázový překlenovací most, který spolehlivě zchladí burzovní paniku.

Úřední razítko naftu nevydestiluje

Jenže to by vyžadovalo přiznat, že morální póza bez zajištěné logistiky je jen předražený tyátr. Místo reálných komoditních operací budeme čekat na unijní daň z mimořádných zisků, kterou si státy slavnostně přelijí do rozpočtů, zatímco v potrubí bude dál chybět fyzický produkt. Úřední razítko z Prahy totiž v Rotterdamu novou naftu nevydestiluje.

Premiér se sice probudil, ale jako obvykle v úplně jiné místnosti, než kde hoří.

Má stát v krizích fungovat jako dravý obchodník a chránit peněženky občanů pragmatickým nákupem kapacit v Asii, nebo se máme smířit s tím, že vládní hospodářská politika končí u teatrálních kontrol na benzinových pumpách?