Tři obědy měsíčně. Jak si ve třiadvaceti přilepšit k důchodu

Ve třiadvaceti držíte v ruce to, co si nikdo nekoupí za všechny peníze světa: čas. Stačí odložit tři obědy měsíčně do S&P 500 a v pětašedesáti máte 3,9 milionu. Jak na to a jak nenaletět brokerům?

Ve třiadvaceti máte v jedné kapse čerstvý diplom, ve druhé pracovní smlouvu a před sebou čtyřicet dva let budování blahobytu někoho jiného. O důchodu nechcete slyšet ani slovo. Je to abstraktní sci-fi z roku 2068, kdy už budou po Praze létat talíře a žebračenku vám pošle umělá inteligence.

Jenže právě teď držíte v ruce to jediné, co si žádný padesátník nekoupí za všechny peníze světa: čtyři dekády času. Složené úročení je v tomto věku čistá fyzika, na kterou stačí kalkulačka v levném telefonu.

Stačí udělat zcela nehrdinský čin. Každý měsíc vzít patnáct set korun ze své čisté výplaty – což jsou v dnešních cenách tři lepší polední menu v centru nebo dvě rundy v průměrné hospodě. K tomu zajít za mzdovou účetní a říct si o pětistovku jako benefit zaměstnavatele, který dnes nabízí osmdesát procent firem jako línou položku v kafeterii.

Máme dva tisíce korun měsíčně. Pokud tuto sumu průběžně valorizujete o inflaci a pošlete ji do globálního indexu S&P 500 při konzervativním reálném výnosu 5,5 % ročně nad inflaci, v pětašedesáti letech neodcházíte se státním slibem, ale s vlastním majetkem v hodnotě **3,9 milionu korun v dnešní kupní síle**.

Z takového balíku vychází bezpečná měsíční renta kolem čtrnácti tisíc korun. Každý měsíc, navíc k jakékoli almužně ze státního průběžného pilíře. Zkuste si stejný propočet udělat pro čtyřicátníka: aby dosáhl stejného výsledku, musí měsíčně odkládat čtyřnásobek. Čas neodpouští, ale mladým nadržuje.

Stát pro tyto účely zavedl Dlouhodobý investiční produkt (DIP), aby vám umožnil odepsat si vklady z daní. A finanční průmysl okamžitě vycítil kořist.

Mladý fintechový broker vás naláká na nákup zlomků akcií od pětistovky, nulové poplatky za obchod a čistou měnovou konverzi bez bankovních přirážek. Pro člověka se dvěma tisíci v kapse je to ideální start: každá koruna pracuje hned od prvního dne. Háček je v tom, že si bere poplatek za správu – řekněme 0,3 % ročně z celého objemu. Dokud máte na účtu pár desítek tisíc, je to zanedbatelná daň za služby, které nabízí.

Jenže poplatek z objemu je parazit, který roste spolu s vaším majetkem. Kolem osmého roku investování přeleze hodnota portfolia čtvrt milionu korun – a v tu chvíli se matematika láme. Tři desetiny procenta ročně začnou být dražší než veškeré poplatky za jednotlivé nákupy u klasického bankovního obchodníka.

Řešení nevyžaduje doktorát, jen nebýt líný. Po osmi letech, kdy hodnota portfolia přeleze čtvrt milionu, vezmete celý balík a v rámci zákona o DIPu jej bez daní převedete ke konzervativnímu brokerovi bez poplatku za objem. Zbytek produktivního života už neplatíte správcům ani halíř; nové vklady stačí poslat na trh třikrát ročně v celých kusech ETF a nechat složené úročení pracovat čistě pro vás.

Kdo čeká, co pro něj za čtyři dekády vymyslí stát, dočká se přesně toho, co stát umí nejlépe: rovnostářského minima, které stačí na složenky a rohlíky, ale ne na život. Skutečná nezávislost nezačíná podpisem petice, ale trvalým příkazem na patnáct set korun hned po promoci.

**K diskusi:**

Pokud si člověk dokáže sám a bez pomoci státu naspořit na důstojné stáří, má mít možnost vyvázat se ze státního důchodového systému, nebo musí povinně sponzorovat cizí nezodpovědnost?