Země krále Miroslava

Pamatujete na film Bořivoje Zemana z roku 1952 Pyšná princezna? V ní figuruje idylická země Krále Miroslava a Půlnoční království.

Jestliže jsem na tomto blogu předevčírem jako reakci na vizi ministra zdravotnictví Válka z TOP 09, který uvažuje o vyšším zdanění cukru, zveřejnil příspěvek „Půlnoční království“, pěkně jsem to schytal v diskusi.

Přičemž jsem pochopil, že nežijeme v Půlnočním království, ale zjevně v Zemi krále Miroslava…

Poznámka: Mám s jedním protagonistou, protagonistkou, zmíněné pohádky osobní zkušenost – já už jsem to jednou popsal v některé diskusi, dnes se s tím pochválím na hlavní stránce. Je to už řadu let, co jsem s princeznou Krasomilou (paní Alenou Vránovou) cestoval na týdenní lázeňský pobyt do města Harkány v Maďarsku. Autobusem. A zatímco ten průběžně stavěl na českých nebo slovenských benzínkách při dálnici, aby se účastníci zájezdu měli kde vyčůrat, činil tak také v Maďarsku. Jenomže ouha – zatímco na našich či slovenských benzínkách se na hajzlících neplatilo, na těch maďarských ano. Vzhledem k tomu, že cestovka, s níž jsme do Harkán jeli, všechny své klienty ujistila, že tam bez problémů smění eura i české koruny, polovina zájezdu se na cestu vypravila bez jediného forintu. Ne tak já, který jsem pár týdnů před tím v Ostřihomi byl a pár drobáků mi zbylo. A tu na té pauze vidím paní Alenu, která se nasupeně vrací od dámských toalet s tím, že musí jít do křoví za autobus, protože „ta bába si nevezme ani eura!“ Zastavil jsem jí: „Prosím vás, neblázněte,“ smál jsem se a dal jí do ruky forinty, které jsem měl. „Děkuju, já vám to vrátím…“ Přišla, už v Harkánech, o dva dny později. A chtěla na naše tu zhruba desetikorunu vracet. Smál jsem se a řekl jí, že mi bylo ctí jí pomoci. „Teda pane,“ pravila, „mně v životě už mraky chlapů pozvalo kamkoli a na kde co. Vy jste ale jedinej, kdo mě pozval na hajzl!“ Jako bych jí zavázal ten střevíček…

Žijeme v Zemi krále Miroslava, zmýlil jsem se, napsal-li jsem, že v Půlnočním království. Dle diskutujících přitleskávačů naší pětikoalice jsem dospěl k názoru, že má tupost jest bezbřehá, neboť se máme coby vepři v žitě. Jinak řečeno

„C’est la vie de château pourvu que ça dure“

(“Žijem si jak na zámku, ať to trvá věčně“)

Film R.A.S. (1973)

Já prostě nechci!

Již eurovolby ukázaly, že vítězství hnutí ANO je vlastně nevítězstvím (to jsem četl někde tuším na Seznamu.cz), pevně věřím tomu, že i v krajských a třetinově senátních volbách tento nebezpečnej konglomerát utrpí téměř vítězství (tedy další nevítězství ANO) a že mu to voliči spočítají o rok později ve volbách parlamentních. I když i to bude pro ANO, které volby vyhraje, nevítězstvím.

Upřímně řečeno, všechny tyhle politický hrátky stojej za starou bačkoru. ODS v jedinečný snaze zlikvidovat hnutí ANO na svých prsou hřeje v koalici TOP 09 i KDU-ČSL, přičemž tím poškozuje celou zemi. Zastávám názor, že pokud se dvě nejsilnější strany nespojí v jediné koalici, ani smysluplné zákony přijaté tím či oním nepřežijí čtyři, v lepším případě osm let.

Asi by se nám ulevilo.