Zabili mi syna!

Pátek, 15. ledna 2010. Poledne. Motolské krematorium. Stojím nad rakví svého syna – bože, vypadá hrozně. Nedokážu už ani brečet, jen se na chviličku opřu o zeď, protože se mi zatočí hlava a mám strach o svou bývalou ženu i dceru, jejichž oči zděšeně visí na voskově žlutém Martinově obličeji, na kterém střet s tramvají zanechal příšerné modřiny a šrámy…

Pocity? Neuvěřitelná bolest – a vztek. Šílenej, neskutečnej vztek!

Předesílám, že jsem si vědom toho, že chybu udělal můj syn. Motal se v kolejišti mostu přes Růžičkovu rokli, kde neměl co dělat, navíc pravděpodobně pod vlivem alkoholu. Faktem ale zůstává ta skutečnost, že z opice by se vyspal, zatímco ze střetu s tramvají se neprobudí už nikdy.

Za svou chybu zaplatil. Fatálním, definitivním způsobem.

Chybu ale neudělal sám. A já prohlašuji, že teď je i na ostatních, aby za své konání nesli odpovědnost.

Považuji za neuvěřitelné, aby řidič tramvaje přehlédl, pokud se věnoval řízení, člověka v kolejišti. Martin byl o půl hlavy vyšší než já a oblečený byl do tmavých kalhot a do bundy sice většinově světlé, ale kombinované s tmavou barvou. Na tramvajové trati ležel večer 5. ledna sníh. Můj syn zemřel v místech, kde je rozhled dobře na sedmdesát, sto metrů. Zemřel tam, kde tramvaje stoupají a podle vyjádření projektového manažera Škody Transportation Pavla Taranta dokáže 14T na takovém místě zabrzdit zhruba na 28 metrech. Po sedmé večer byla navíc pravděpodobně velmi solidně obsazená, tedy těžší, takže by zastavila i dřív. Podle toho, co z Martina po střetu s tramvají „zbylo“, je nepochybné, že se pod vůz musel dostat před tramvají. Tedy že buď stál nebo ležel mezi kolejemi.

Ale i kdyby… nikdy neuvěřím tomu, že řidič nezaregistroval, necítil, neslyšel, že se „něco“ stalo. Od vyšetřovatele případu vím, že se policii přihlásil svědek, cestující, který náraz zaregistroval. Tramvaják by musel být slepý a hluchý – pak ale nemá v tramvaji co dělat. Zcela bez skrupulí říkám, že řidič o „nějaké“ mimořádnosti věděl, nereagoval a prostě ujel. Pokud vím, měl se následně psychicky zhroutit a zlí jazykové tvrdí, že se snad sháněl přes odbory i po advokátovi. Nechápu to – pokud o ničem nevím, pokud se „nic nestalo“, asi nemám důvod se psychicky hroutit  a nepotřebuju právníka…

Za zcela neuvěřitelnou pak považuji tu skutečnost, že těmito místy projelo ještě několik tramvají, aniž by si některý z řidičů těla mého syna všiml. Kdo viděl fotografie nehody, bude se mnou souhlasit, že Martinovy ostatky k přehlédnutí nebyly.

Naprosto fascinující je pak ze zápisu mimořádné události plynoucí fakt, že instruktor oddělení Vzdělávání a výcvik Tramvaje s frekventantem kurzu zaregistrovali před čelem vlaku překážku, aniž se pokusili zastavit ji celým vlakem přejeli a až pak se šli podívat, co to vůbec bylo. Znamená to asi tolik, že kdyby Martin ještě žil, tak by ho prostě dorazili.

Trestní oznámení podám na řidiče tramvaje, která Martina přejela. Bez diskuse! Pokud tramvaj řídí dál, podám trestní oznámení i na jeho nadřízené a žalovat je budu z obecného ohrožení. Generálnímu řediteli DP, a. s. Martinu Dvořákovi napíšu otevřený dopis, v němž jej vyzvu k personálním opatřením ve vedení JPT i oddělení Vzdělávání a výcvikTramvaje. Pušman (vedoucí oddělení Vzdělávání a výcvik Tramvaje) si společně s Domašínským (vedoucí oddělení Řidiči) prostřednictvím velice podivného výběrového řízení vybral jako instruktory zjevně kamarádíčky, přičemž zkušené instruktory zlikvidoval.

Nad hrobem svého syna přísahám, že vedení jednotky Provoz Tramvaje do mrtě vysvětlí všechny nejasnosti, které kolem Martinovy smrti jsou – a je jich požehnaně. Chci hlavy všech, kdo se na tom jakkoli podíleli!