Vzpomínky na koleje – co bylo po Sametu – nejen Havlova amnestie

Říkávávalo se, že propuštěný vězeň po letech žalářování opouštěl věznici tak, že si na cestu domů najal dva taxíky: v prvním cestoval jeho deštník, ve druhém on sám.

To jsme ale pravděpodobně v říši mýtů a legend, historikové vězeňství ani memoáry bývalých dozorců či vězňů takovou praxi nedokládají jako něco, co by se skutečně opakovaně stávalo. To samozřejmě nevylučuje, že se někdy mohl objevit ojedinělý případ člověka s podobně zvláštním chováním po dlouhém pobytu ve vězení, ale žádné věrohodné záznamy o tom nejsou.

Propuštění vězni cestovali většinou vlakem. Vlakové čety o nich věděly – na rozdíl od ostatních pasažérů bývali holohlaví a potetovaní, což v druhé polovině 80. let nebyl v podstatě nikdo. Kdybych se kolem sebe rozhlédl dnes tímto úhlem pohledu, zákonitě bych musel usoudit, že 80 % národa strávilo nějaký ten pátek v žaláři.

Zcela pravidelně propuštění mívali ve vlaku platnou jízdenku. Buď měli svoje peníze nebo jim potřebný obnos na návrat do svého bydliště stát prostě dal. Že měli většinově drobet také „naváto“, to se respektovalo – nějak lidsky se nějaká ta opička dala tolerovat. Samozřejmě pokud nedělali binec a neobtěžovali ostatní cestující.

To se však na začátku roku 1990 flagrantně změnilo. Václav Havel vyhlásil svou nejznámější a nejrozsáhlejší amnestii 1. ledna 1990, dva dny po svém zvolení prezidentem Československa. Rozhodnutí nabylo účinnosti 2. ledna 1990. V celém Československu bylo na základě amnestie propuštěno cca 23 000 osob z tehdejších asi 31 000 vězněných.

A nám to vlezlo do vlaků. Věznice opouštěli kolektivně, v nádražních krčmách se kolektivně před odjezdem upravili, kolektivně nastupovali do vlakových souprav. Kolektivně bez jízdenek.

Ač skutečných „vězňů svědomí“ bylo mezi nimi naprosté minimum, tak kdejaký lapka, kdejaký rváč a násilník – protože (samozřejmě nespravedlivě) úpěl v socialistickém žaláři, považoval za zcela samozřejmé, že žádnou jízdenku nepotřebuje, neboť mu společnost za jeho věznění dluží. A Československé státní dráhy byly přece státním podnikem.

Byla to doba, kdy 4/5 cestujících ve vlaku jízdenku mělo, pětina nikoli. Ta pětina se odkazovala na našeho nejskvělejšího prezidenta Havla a já to mám nastavené prostě tak, že mi přišlo absurdní, aby někdo za jízdenku platil a jiný ne. Debata s těmito lidmi byla ničemná. Ti méně opilí nebo rozumnější nakonec zaplatili, ti druzí ani náhodou. Stávalo se, že byli dokonce agresivní, a to nejenom vůči vlakové četě, ale i k ostatním cestujícím, někteří i demonstrativně likvidovali zařízení železničních vozů.

Dostat k vlaku policajty? Ani náhodou! Ti se prostě (a já se jim nedivím…) angažovali naprosto minimálně a byli zašití buď na služebnách nebo v uličkách, kde to konfliktem zavánělo jen minimálně.

Dopadalo to tak, že pokud naši nadřízení měli k dispozici dostatek lidí, posilovali na těch takto „nejvytíženějších“ vlacích počet průvodčích. To ale skutečně nebylo možno vždy. Vezl-li jsem tehdy nějaký vlak s jedním průvodčím a byl to muž, pak jsme byli domluveni, že kdyby došlo k jakémukoli incidentu, bez skrupulí strhne záchrannou brzdu a já dorazím. Samotnou průvodčí – ženu jsem tehdy do soupravy vůbec nepustil. Měl-li jsem čas, šel jsem kontrolovat jízdenky spolu s ní. Pokud jsem ho neměl, byla se mnou ve služebním voze.

Na vlakové čety se tehdy valila řada stížností – byly totiž takové, které revizi jízdenek v podstatě vůbec neprováděly, což pochopitelně kritizovali ti z pasažérů, kteří si jízdenku poctivě koupili.

A těch někdejších vězňů bylo tehdy ve vlacích opravdu moc!

Nebyli to ale jen bývalí trestanci. S nástupem demokracie v naší zemi si mnoho lidí pletlo demokracii s anarchií, čemuž jsme museli čelit rovněž. Nedobré zkušenosti z té doby mám především s lidmi z romské komunity. Ti si po revoluci nekupovali jízdenky zcela pravidelně. Když je po nich průvodčí chtěl, byl nazván rasistou. Všichni jsme byli rasisti…

Já jsem se jednou k takovému incidentu dostal. Ano, chtěl jsem, aby dotyčný zaplatil jízdné a ano, byl jsem rasista. Nejlepší na celé záležitosti bylo, že se Roma zastal jiný cestující s tím, proč ho „buzeruju“. Vyrazil mi dech…

„Vy máte jízdenku?“ ptal jsem se. Samozřejmě, tahal jí z kapsy… „Nezlobte se, ale pak jste úplně blbej!“ To byla věta, kterou vyslovit jsem si v žádném případě nemohl dovolit. Byl jsem ale tak rozžhavenej, že jsem si to neodpustil. „Vždyť on si z vás dělá srandu! Vy jste ten trouba, kterej si lístek koupí, on je ten chytrej, kterej cestuje zadarmo, tady se pohádá s průvodčím a je vymalováno - a vy se ho ještě zastáváte!“

Vagónem zaševelil veselý smích…

Poznámka: dnes pro kolegy Matušku a Dvořáka nemám žádnou štěpnou historku, která by dokumentovala můj pláč nad vlastní chudobou. Na nic jsem si tentokrát nevzpomněl…