Vánoční kapr

Kvapem se blíží nejkrásnější den roku. Vánoce. Děláme je pro radost a šťastný úsměv dětí. Pro mne moji rodiče, já pro své děti a teď už i vnoučata.

Vánoce 1969 (kolorováno)

K Vánocům v našich luzích a hájích patří, alespoň co já pamatuji, kapr. Maminka a sestra ho nejedly (těm se k bramborovému salátu smažily řízky…), já s taťkou s gustem. Navíc byla ryba každoročně porcována „na podkovy“, které na slavnostním servisu vypadaly úžasně.

Mimochodem s povděkem přijímám ten fakt, že ačkoli některý z našich obchodních řetězců před lety přišel s vánoční reklamou, v níž se k štědrovečerní večeři podávala krůta (nic proti ní, považuji ji na talíři za velmi ušlechtilého opeřence…), pak dneska běží tatáž reklama bez krůty, ale s kaprem. Patrně jsem nenadával jenom já.

Zážitky z dětství jsem následně přenesl i do své domácnosti. Ryba byla prostě symbolem Vánoc, a i když jí nedlabala moje tehdejší žena ani dcera, tak se synem jsme si pochutnali. Na studených podkovičkách i druhý nebo třetí den.

Vánoce 1990

Když jsem se pak nastěhoval k svojí současné paní, tak její rodina kapra o Vánocích nejedla. Maximálně pangase. Prý kosti… a tak jsem tradici vánočního kapra zatáhl i do své nové domácnosti. Jenomže problém: vždycky jsme před Vánocemi měli živého kapra ve vaně. Vždy to byl jak pro mne jako malého kluka, tak pro moje děti o řadu let později, zážitek, který byl s těmito svátky neodmyslitelně spjatý. Mí vnuci, tehdy malí kluci, však o něco podobného byli ochuzeni.

Důvod? Nikdo jsme neměli vanu, ale jen sprchový kout!

Odstěhovali jsme se tehdy do Strojetic, kde vana byla! Dědek, jako já, nezaváhal, před štědrým dnem navštívil Podbořany a kapra koupil. Nezapomenutelný zážitek: než jsem se vzmohl na jakýkoli odpor, prodavač rybu „šlehnul“ po kebuli a chystal se jí kuchat. „Chtěl jsem ale živého kapra…“ Díval se na mne, jako kdybych sletěl z měsíce, ale nakonec mi z kádě vytáhl jinou rybu a já jí dostal následně domů a vypustil jí do vany.

Dva dny před Vánocemi přijeli naši mladí s vnuky na návštěvu. Kapr krauloval ve vaně a já se těšil na to, jak ty naše dva mladý zločince ohromím. Protože tohle ještě nikdy neviděli! Starší Zbynďa nějakého kapra ve vaně vzal jako fakt, nijak ho to neoslnilo, mladšího Víťu ryba ale oslovila. Jenomže Vítek je cíťa. Když vidí rozšlápnutého mravence, jde mu chystat funus. „Dědo,“ řekl mi zeťák, „ne že mu řekneš, že kapra klepneš a k večeři ho sežereš!“

„Bože, a co mu mám říct?“ ptám se zděšeně, protože právě k tomu byla ryba ve vaně určena. Slíbil jsem, že když se mne mladší vnouček zeptá, že budu maximálně citlivý.

A pak sedíme v obýváku, usrkáváme kafe, ládujeme se bábovkou a já zpozorním. Zbyněk se dívá u nás na nějakou pohádku v televizi, ale Víťa chybí. A je ticho! To bude malér! Vyrážím z pokoje a hledám po bytě mladšího z vnuků.

Kde ho najdu? V koupelně! Je mokrej jako potápěč těsně po ponoru, v ruce drží kartáč, ve druhé mýdlo, ví, že se něco děje, protože se dívá provinile. Kapr ve vaně zděšeně plove pod čepicí pěny na hladině, protože ho Vítek nejenom umyl, vydrbal mýdlem a kartáčem, ale přidal mu i koupelnovou pěnu. Sledujete tu fantastickou asociaci toho malého mozečku? Vana – voda – živočich = mýdlo – kartáč.

Přiběhne zeťák a vidí to boží dopuštění. „Dědo, co s ním uděláš?“ Myslí kapra, nikoli synátora. „Musíš ho zabít!“ Přičemž zapomene, že před pěti minutami na mne apeloval, abych byl k synkovi velmi citlivý a podobnou možnost mi bylo zapovězeno před klukem vůbec připustit..

„Nic neudělám,“ chechtám se, protože to provalil on a ne já; vytáhnu z vany špunt. Sprchou rybu zbavím posledních mydlinek a dostane se jí čisté vody. Protentokrát přežila… vnoučkovi jsem pak vysvětlil, že protože ryba žije ve vodě, je čistá a žádné mýdlo a kartáč už nepotřebuje.

Nikdy v životě před tím a nikdy už ani potom jsem čistější rybu k večeři neměl. Krásnou adventní neděli!