U nás před domem se dneska píská

Dovoluji si s kolegyní Karlou Šimonovskou – Slezákovou, Hannou Rybnickou a posledně i s kolegou Filipem Vracovským zavzpomínat na své dětství.

Drobátko jinak, než učinili ti výše jmenovaní. Moc se mi líbil příspěvek paní Karly i Filipa, problém mám s příspěvkem paní Hanny. Ale já se teď nechci bavit o tom, jaké jsme kdo měli nebo neměli hračky a jak jsme se měli či neměli dobře. Karla s Filipem (a já…) jsme spokojení byli, paní Hanna výrazně méně.

Budu vyprávět – co mi mé mládí také dalo: to jsem byl na začátku těchto prázdnin – bylo obdobné vedro jako vládne teď – koupit si u našeho Vietnamce studené pivo a krabičku cigaret. Vracím se domů a před naším domem na lavičce tři kluci z té řady vchodů paneláku, kde bydlím. Sedí na vrchu opěradla, nohy tam, kde já normálně sedím. Neprudím – nedělám to nikdy, i kdybych kolikrát chuť měl. Všichni čučí do mobilu, pozdravit dědka – souseda je jaksi pod jejich úroveň. A soused dědek je ve své podstatě provokatér, takže na mlčení tohoto mladého kolektivu nahlas říkává: „Dobrý den, pánové!“ přičemž do té červencové chvíle bylo jejich vrcholně distinguovanou reakcí jen otrávené „No nazdar!“

Z mé strany bez komentáře… ale když jsem zaslechl, že jeden z nich napsal Vaškovi (který v našem vchodě bydlí v prvním patře a okna svého pokoje má právě k lavičce, tedy 15, možná dvacet metrů od ní), jsem se zastavil. „Vy mu musíte psát?“

Opovržlivý úšklebek. „Jasně, děda mi říká, že vy jste žádný mobily neměli,“ říká jeden z těch kluků, „a jak jste se teda dohodli?“

„My jsme si na sebe pískli,“ říkám.

Ti kluci na mne hledí, jak kdybych přiletěl z Marsu. Položím si studenou konzervu piva na lavičku, strčím prsty do pusy a hvízdnu. Bezprecedentní údiv… zkusí to, nic.

„Jak to děláte?“

A tak si na tu lavičku sednu, pivo si otevřu a vysvětlím. Ukážu, poradím. Za půl hodiny už to umí všichni i s Vaškem, který se na výzvu SMS dostavil.

Stal se z toho sídlišťový hit. Kluci umějící pískat na prsty jsou bezmála celebritami. Nezdravím je dneska první já, neříkají mi „No nazdar!“ pozdraví mne jako prvního a já se s nimi čas od času zastavím – tuhle jsem jednomu z nich půjčil svou starou odrbanou knížku: Seton – Dva divoši. Ti kluci v životě žádnou knihu nečetli, ale tenhle jeden to opatrně zkusil. A pak si jí přečetli všichni! Včera mne, nerudnýho dědka, ohromili, když mi ukázali, že vyrobili tamtam – indiánskej buben!

A jak to u nás na sídlišti vypadá dneska? Kluci před barákem na sebe hvízdaj a maj mobily v kapsách. Tohle „retro“ je u nás prostě cool.