Spejbl a Hurvínek na Hradě

České loutkářství je světový fenomén. Máme Kašpárka, Spejbla, Hurvínka — a v posledních letech také mimořádně povedený exponát na Pražském hradě.

Jmenuje se Petr Pavel.

Je to pozoruhodná loutka, protože v sobě spojuje Spejbla i Hurvínka. Ze Spejbla má tatínkovskou důstojnost. Ten vážný výraz člověka, který právě pochopil, že situace je mimořádně závažná, pouze ještě neví proč. Z Hurvínka má zase schopnost vykouknout z každé situace s výrazem, že přesně tohle měl celou dobu v úmyslu.

„Taťuldo, a copak si dneska myslíme?“

„To ještě nevím, Hurvajs. Musíme počkat, co nám napíšou.“

A tím se dostáváme k základnímu problému loutkového divadla. Loutka sama nic nedělá. Potřebuje vodiče. Bez vodiče se Spejbl ani nepoškrábe na nose. Můžete před něj postavit Putina, Trumpa, Evropskou komisi nebo okresní organizaci zahrádkářů — bez zatažení za správný drátek nebo špagát bude stát a hledět. Moderní prezidentské loutkářství je samozřejmě dokonalejší. Drátky nebo šňůry nejsou vidět.

Máme přece 21. století.

Místo nich existují poradci, konzultanti, experti, kancelář, tiskový odbor a lidé, kteří prezidentovi pomáhají pochopit, co prezident právě chtěl říci. A především jsou tu autoři. To je profese pro loutku naprosto nepostradatelná. Josef Skupa mohl vyřezat Spejbla sebekrásnějšího, ale kdyby mu nikdo nenapsal text, stál by chudák na jevišti a mlčel.

Na Hradě jsme tento problém vyřešili. Když má prezident něco důležitého říct, někdo mu to napíše. Když má říct něco opravdu důležitého, napíše mu to patrně někdo opravdu důležitý. A když má prezident vyjádřit svůj osobní názor, je třeba dát obzvlášť dobrý pozor, aby byl osobní názor prezidenta správně připraven. Potom už stačí postavit loutku před mikrofon.

„Vážení spoluobčané…“

A Spejbl promluvil! Potíž je v tom, že v našem prezidentovi bydlí ještě Hurvínek. Spejbl totiž původně představoval tatíka, který chce synovi vysvětlit svět. Obvykle se do výkladu zamotá, ale jeho snaha je upřímná. Hurvínek už ví, že tatík mele nesmysly. A je to vykuk.

Naše hradní loutka proto zvládá obě role současně.

Jednu chvíli na nás hledí jako moudrý otec národa, jenž nám musí vysvětlit složitosti světa. A vzápětí z ní vykoukne Hurvajz: „Jéžišmarjá, taťuldo, voni si toho všimli!“

To je na celém představení možná nejkrásnější. Člověk nikdy přesně neví, koho právě sleduje. Je to Spejbl, kterému někdo napsal, co si má myslet? Nebo Hurvínek, který už pochopil, že vůbec není nutné něco vymýšlet, když stačí správně zopakovat to, co právě vymysleli dospělí?

A tak bych navrhoval jedinou změnu.

Více transparentnosti. Divadlo Spejbla a Hurvínka se za své loutkáře nikdy nestydělo. Naopak. Divák věděl, kdo napsal text, kdo vede loutku a kdo jí propůjčuje hlas. Proč to nezavést také na Hradě? Před každým prezidentským vystoupením by zaznělo:

„Vážení diváci, Kancelář prezidenta republiky uvádí dnešní představení Spejbl a Hurvínek zachraňují demokracii. V dvojroli Spejbla a Hurvínka vystoupí Petr Pavel. Text: kolektiv autorů. Dramaturgie: poradní tým. Odborný dohled: dle aktuální potřeby. Vedení loutky: neuvádí se. Hlas propůjčil: Petr Pavel.“

Pak by se rozevřela opona. Loutka by důstojně napochodovala k mikrofonu. Spejblovská část by nasadila státnický výraz. Hurvínkovská část by zkontrolovala, odkud fouká vítr. Někdo za scénou by napnul nitě.

A mohlo by se hrát.

Vlastně se toho od dob Josefa Skupy zase tolik nezměnilo. Jen Spejbl s Hurvínkem bývali poctivější. Nikdy totiž netvrdili, že je nikdo nevodí.