Sjezd Sudetských Němců v Brně? Ano či ne – pokračování

Včera jsem se na těchto stránkách vyjádřil k problému pořádání sjezdu Sudetských Němců v ČR. A za sebe jsem řekl ANO. Pokusil jsem se vysvětlit, proč.

Sjezd Sudetských Němců v Brně? Ano či ne?

Dnes bych chtěl přidat ještě jeden střípek, který mne s touto problematikou napadl. Jestliže totiž kryrská německá kronika vypovídá o protičeských náladách poměrně výmluvně a jednoznačně a já jsem své pocity ze „Sudeťáků“ přehodnocoval především díky profesoru Richterovi (napsal jsem, že i to mělo svůj vývoj…), pak je spravedlivé na tomto místě říci, že ne vše bylo černobílé a že i mezi Němci byli lidé slušní. Ani tací se, bohužel, odsunu na základě Benešových dekretů nevyhnuli.

Mám důkaz – příběh. Je starý trochu víc než 10 let. To jsme bydleli v Kolešově, kde jsem dělal místní kroniku. Začalo to dopisem. V e-mailové schránce mi přistál v neděli 1. června 2014 a já si ho tady dovolím odcitovat:

„Vážený pane,

obracím se na Vás jako na kronikáře obce Kolešov s následující prosbou:

Jmenuji se Soňa Hanusová, roz. Sazonová. Celý svůj život žiji v Kašperských Horách na Šumavě, ale narodila jsem se 10. 4. 1940 v Kolešově. Moji rodiče byli Mitrofan Georgijevič Sazonov (bílý kozák, který se do naší republiky uchýlil po revoluci v Rusku) a Emilie, roz. Vintrová, jejíž kořeny jsou na Šumavě.

V roce 1940 jsem měla jedenáctiletou sestru Anastázii (sestra paní Soni se jmenovala Anastasie Vlastimila, paní Hanusová o své sestře mluvila vždy jako o VLASTĚ), která (snad) v Kolešově chodila do školy a podle jejího vyprávění na ní děti volaly „Kozačko“. Moje rodina žila a pracovala u sedláka Wolfa, který měl být starostou. Maminku zavřeli na půl roku do Litoměřic a já se sestrou jsme měly být dány buď do Německa, nebo do dětského domova. Jenom díky onomu německému statkáři, který tuto informaci věděl dopředu, se tatínkovi s námi dětmi podařilo včas odejít do vnitrozemí a zachovat tak rodinu pohromadě.

Pan Wolf půjčil tatínkovi vůz naložený nejen nábytkem, ale i jídlem, koně a kočího pro zpáteční cestu. Otec měl propustku pouze pro sebe, a tak jsme se my se sestrou dostaly přes hranice za dramatických okolností. 2. listopadu 1940 mě sestra tajně, po kolenou, přetáhla přes hranici ve vaničce, do které mě, půlroční nemluvně, uložily s paní Wolfovou, zatímco tatínek přejel legálně hranici po státní silnici. U příbuzných na Šumavě jsme počkali, až maminku propustili, přežili jsme tu do konce války a po ní už jsme zde, v Kašperských Horách, zůstali.

Tohle všechno si pamatuji z vyprávění sestry. Moc by mě zajímalo, jestli onen pan Wolf, který nám tak nezištně pomohl, byl v té době opravdu starostou a jaký byl jeho osud a osud jeho rodiny po válce.

Pokud byste mi mohl sdělit něco, co by se vztahovalo k těmto událostem, byla bych Vám opravdu velmi vděčná. Myslím si, že můj příběh je dokladem toho, že historie nebyla jen černobílá a že v každé, i té nejtěžší době, se najdou lidé ochotni pomoci druhému bez ohledu na vlastní riziko.

Děkuji Vám za Váš čas a ochotu a případnou odpověď.

Zdravím a přeji Vám i kolešovským vše dobré

Soňa Hanusová“

Svatební fotografie rodičů a starší sestry Soni Hanusové z 1. února 1931 v Kněževsi (upraveno pomocí ChatGPT 5.1 Plus)

Paní Hanusové jsem odepsal, její vyprávění mne zaujalo. Šlo o nejstarší, teď tedy již známou, rodačku z Kolešova. Domluvili jsme se spolu a já s manželkou sedl do auta a rozjeli se do Kašperských Hor. Tam jsme poseděli na zahrádce penzionu, prohlíželi si staré fotografie a povídali si.

V listopadu 1897 se v Donské oblasti na jihovýchodě Ruska (stanice Filinovská) narodil Mitrofan Georgijevič Sazonov. Prokazatelně ve svých jedenadvaceti letech byl bělogvardějcem, kozákem, což byli svobodní obyvatelé ukrajinských a jihoruských stepí, zemědělci (ale také válečníci), kteří mluvili východoslovanskými jazyky.

A jak se dostal k nám?

Z historie je třeba připomenout, že po Říjnové revoluci v roce 1918 došlo na Donu k několika kozáckým protikomunistickým povstáním, která později přerostla do občanské války. Proto komunistický režim podnikl vůči kozákům velice tvrdé kroky, kdy jich převážná většina byla zastřelena nebo internována. Pár šťastlivcům se podařilo uniknout.

Mitrofan Sazonov patřil mezi ně. Je o něm známo, že nějaký čas žil v Řecku, aby se na konci dvacátých let 20. století ocitl v Kněževsi. Jako bělogvardějec a kozák to uměl s koňmi, přičemž na všech dokumentech, které se paní Soně podařilo shromáždit, byl uváděn buď jako kočí nebo čeledín. A to byl podle paní Hanusové majitel obrovských, tisícihektarových pozemků v Rusku. Pak se objevil i na Šumavě. Tady se v únoru 1903 jako jedna z deseti dětí narodila Emilie Vintrová. Ta se někdy v průběhu konce zmíněných dvacátých let minulého století potkala s Mitrofanem Sazonovem a 30. 1. 1929 se jim narodila dcera Anastasie Vlastimila.

„Maminka byla dost divoška?“ ptal jsem se paní Soni. Evidentně byla… mít totiž nemanželské dítě byl před téměř sty lety problém. A Sonina sestra Vlasta v loži manželském rozhodně počata nebyla. Ač se totiž narodila ještě v Tejmlově na Šumavě, její rodiče se brali až o dva roky později v Kněževsi. Následovala Sonina maminka Emilie svého (budoucího) manžela do jeho bydliště? Nebo šlo o ostudu takových rozměrů, že byla Emilie ze Šumavy bleskově odstěhována někam, kde ji nikdo neznal? Nevíme, můžeme se jenom dohadovat. Faktem zůstává, že 1. února 1931 se tihle dva v Kněževsi vzali. Jako svědkové tohoto obřadu jsou uvedeni pánové Johan Hable, kočí, Kněževes č. p. 9 a Josef Tunshorn, Kněževes č. p. 270.

Divoška byla i proto, že se za války dostala do litoměřického vězení. Jak? Prostě… to v Kolešově pracovaly místní ženy na chmelnici – i v Kolešově žili vedle Čechů i Němci – když nad nimi přeletělo letadlo Luftwafe. „To je můj Helmut,“ měla říci jedna z německých žen. Sonina maminka reagovala: „A můj Ivan ho sestřelí…“ Jedna z kolegyň jí naprášila a ona dostala půl roku.

Kolešov 1940 (upraveno pomocí ChatGPT 5.1 Plus)

Paní Soňa Hanusová ve svém rodišti nikdy nebyla. Tlumočili jsme jí se ženou pozvání pana starosty a za čas do Kolešova skutečně přijela. Její rodný dům tu ještě stojí, s jeho majiteli bylo domluveno, že nás s paní Soňou pustí dál. Přivítat jí přišlo tehdy půl vsi. Vzniklo i krátké video, které uvádím:

Kryry tedy umožnily profesoru Haraldu Richterovi vrátit se do rodné obce. Kolešov totéž umožnil Soně Hanusové. Osobně jsem toho názoru, že bychom se s potomky sousedů našich předků (protože přímých účastníků tehdejších událostí žije už jen velmi málo) měli sejít a podat si ruce. Moc bych si přál, aby takové gesto bylo v budoucnosti našich zemí naprosto samozřejmé a normální.