Sekaná ve vlaku a moje vzpomínky na cestování

Jiřímu jsem poděkoval v diskusi pod jeho článkem. Chtěl jsem vstoupit jenom do ní, nicméně se mi vyrojilo tolik vzpomínek, že se mi to tam při nejlepší možné vůli nevešlo.

Jak jsme smrděli ve vlaku

Kdo to nechce celé číst, nechť zví, že smraďoši se ve vlakové soupravě ocitli dva: řádně opocený autor textu a pak poněkud rozměrnější pán, který si pochutnával na kousku sekané.

Chci k tomu říci asi tolik, že tomu rozměrnějšímu muži rozumím. Já jsem jako dítě jezdil vlakem velmi často – a vždycky jsme v něm „debužírovali“. Vracím se do sedmdesátých let minulého století: můj taťka byl Slovák, narodil se v Bratislavě, takže jsme půl rodiny měli právě tam. A občas jsme se navštívili… na začátku 70. let jsme auto neměli – tedy jezdili jsme vlakem (nebo letěli letadlem, já se o tom rozepíšu později). Vždycky na cestu, která byla delší pěti hodin, mamka nasmažila horu řízků – žádný kuřecí, tehdy nikdo nic podobného nejedl, ale z poctivé vepřové krkovice. Konzumovat jsme to začali, když jsme opustili pražské hlavní nádraží a projeli tunelem pod Vítkovem.

Cpát se ve vlaku byl prostě naprostý standard.

K tomu našemu autu. My jsme i za nejtvrdší normalizace byli docela demokratická rodina. A tak když jsme v polovině 70. letech rozhodovali, jestli si koupíme auto nebo barevnou televizi, pak jsme se – mí dospělí rodiče, má desetiletá sestra a čtrnáctiletý já – hlas každého měl stejnou váhu – domluvili, že auto v baráku má „každej blbec“ (z dvaatřiceti partají to byly 4 osobní vozy…), kdežto barevnou televizi jen děda Pihlík, tak jsme koupili televizor. A dál smažili řízky a jezdili vlakem – nebo letěli letadlem.

To tehdy nebylo extra drama: jízdenka II. třídou rychlíkem mezi Prahou a Bratislavou stála 80 kaček. Letadlo? Nebudete mi to věřit – 120 Kčs. A to i s občerstvením na palubě! Tedy letenka a jízdenka I. třídy vlakem stála totéž.

Letadlo z Prahy do Bratislavy letělo nějakých 50 minut (tehdy to byly stroje Il 18…), vlak tu vzdálenost dával za cca 5 hodin. Jenomže: ze Strašnic jsme to na hlavní nádraží měli tramvají nějakých 25 minut. A když jsme přijeli deset minut před odjezdem vlaku, bylo to zcela dostačující. Ze Strašnic na Ruzyň jsme hromadnou dopravou – metro nebylo – cestovali přes dvě hodiny. A na letišti jsme museli být minimálně hodinu před odletem. Podobné pak v Bratislavě – „električkou“ jsme se k tetě dostali z vlakového nádraží během 15 minut, autobusem z letiště za hodinu.

Časová úspora tedy možná hodinu, spíš jen půl.

Ale vraťme se k blogu, který napsal Jiří May. Já se při čtení Jiřího článku přistihl, jak se mi všechny tyhle cesty znovu vybavily.

Já ho považuju za fakt skvostného autora, dokonalého fabulátora. Nicméně když napíše, že (cituji:) „… sekaná obsahovala cibuli, česnek, majoránku… hm, a tohle je možná tymián…“, pak se obávám, že buď měl dotyčný cestující nefalšovanou domácí sekanou - nebo nám kolega May bezostyšně lže. Nebo jinak – obrušuju hrany: zapracovala spisovatelská licence…

Protože kdyby si jí dotyčný koupil v nějakém bufetu na nádraží (ve vedrech, jež panují, nepředpokládám, že by ji vezl z domova…), pak by se jednalo o kvalitně rozemletou hmotu – bez barvy, chuti a zápachu – prostě „průmyslová sekaná“ (nazvěme jí třeba „Globusovkou“), která s opravdovou sekačkou nemá společného vůbec nic.

A jestli jste z takové sekané, Jiří, cítil cibuli, česnek a majoránku, dokonce možná tymián, pak máte čuch stopařského ohaře. Tiše Vám závidím…