Rusové v mém životě: tanky jsem neviděl, zato jsem se holil čajem

Chci pohovořit o tom, jak jsem se já setkal s Rusy. Dnes je obludné datum v kalendáři. Mnoho lidí zavzpomíná, já to tedy zkusím také, i když trochu možná jinak.

V létě roku 1968 mi nebylo ještě ani šest let. Bydleli jsme (tehdy na periferii) našeho hlavního města, ve Strašnicích. Nepamatuji si žádná letadla, která by nad námi přelétala, neviděl jsem na Praze 10 žádný tank. Zprávy v novinách nebo v televizi či rozhlase šly tak nějak kolem mne, měl jsem jiné, takové ty dětské starosti.

Prostě nejsem s to tuto dobu ze své vlastní zkušenosti jakkoli hodnotit. A je pravda, že mě v budoucnosti nikdy nikdo nenutil se jakkoli vyjádřit k „internacionální pomoci ČSSR vojsky Varšavské smlouvy“ nebo, jak se to dnes říká, k okupaci. Ano, bylo to tak.

Proč píšu vojsky Varšavské smlouvy? Je čestné říci, že do Československa v srpnu 1968 vstoupily ozbrojené síly SSSR, Polska, Maďarska a Bulharska - za podpory NDR. Z členských států Varšavské smlouvy se invaze odmítlo účastnit Rumunsko (dokonce víc: Rumunsko invazi nejen odmítlo, ale Nicolae Ceaușescu ji 21. srpna 1968 jí před obrovským davem v Bukurešti veřejně a velmi ostře odsoudil, což byl na vrcholu studené války uvnitř sovětského bloku mimořádný krok) a nezúčastnila se jí ani Albánie, která poté z Varšavské smlouvy formálně vystoupila.

Na našem území zůstali dál jen Sověti. Dohromady asi 75 tisíc vojáků. Já jsem se s nimi během svého mládí vlastně nikdy nesetkal.

Prvně na vojně. Při nějakých spojeneckých cvičeních. I když moje vojna valná nebyla, obávám se, že naši sovětští kolegové na tom byli výrazně hůř než my – tu vojnu, ať jakkoli stejně dlouhou, měli tvrdší. Zase si ale pamatuju, že si i na cvičení s sebou vozili baby – nevím, jestli výhradně „rozhoďnošky“, v naší armádě nic podobného nebylo. Ale ty ženský tam na rozdíl od naší armády měli.

Pak jsem se s Ruskem tváří v tvář setkal dost děsivým způsobem: v roce 1984 nám jednou v noci hvízdli poplach, náš raketometný oddíl vyrazil z kasáren s tím, že se za pár hodin vrátíme zpátky. To jsme si všichni mysleli. Pendrek – odjeli jsme do Chebu, kde jsme techniku navagónovali na vozy našich drah, vepředu soupravy byly dva osobní vozy, do nichž se cca 120 vojáků naskládalo a my vyjeli. Nikdo nevěděl kam.

Takže přes celou ČSSR do stanice Čierna nad Tisou, kde naše vozy přemístily na ty širokorozchodné podvozky, na nichž se v SSSR jezdilo - a my pokračovali dál. Přes území ČSSR to šlo docela plynule, přes část Ukrajiny (nevím, kudy nás vláčeli, myslím si to…) taky – a pak jsme byli na jednokolejné trati, po níž jsme jeli jen v noci. Když začínalo svítat, vlak někde zastavil. Strojvedoucí vyběhl z mašiny, byla před ním odstavná kolej (jinak kolem nikde nic, žádná víska, žádnej barák, byli jsme někde v nějaký stepi), přehodil výhybku, odtáhnul nás na tu odstavnou kolej, odpojil mašinu - a odjel. Než tak učinil, dal obě výhybky do přímého směru, aby případný jiný vlak kolem nás projel.

Nikdy žádný neprojel.

Naši důstojníci (zcela zbytečně, protože tam opravdu nikde nikdo nebyl) nařídili střežit vlak. Pak se v průběhu dne objevil z prachu ruskej náklaďák, do cisterny, kterou jsme na naší soupravě měli, načepoval nějakou tekutinu a výkoňákům předal řádnou porci chleba. Jídlo jsme nepotřebovali, z kasáren byly vyvezeny konzervy KDP (konstantní dávka potravy) a NDP (náhradní dávka potravy) - a bylo jich dost. K tomu výkonní praporčíci vyvezli i nepočítaně kartónů cigaret čtyř značek (start, mars, clea a sparta), které jsme si u nich mohli koupit, protože s takovýmhle „zájezdem“ prostě nikdo z nás, vojclů, nepočítal.

Někdy večer se objevila lokomotiva, soupravu zapřáhla a celou noc jsme jeli dál. Zase do rána a celý postup se opakoval. Přivezli chleba, doplnili cisternu, zmizeli…

Třetí den totéž – s drobnou výjimkou: tímhle autem přijel i nějaký ruský generál, který se rozhlédl kolem sebe, zavolal si k sobě velitele raketometného oddílu a začal na něj bezprecedentně řvát. Já jsem si v první chvíli myslel, že ho normálně zastřelí. My jsme se totiž nikdo víc než tři dny nemyli, neholili – co nám sovětští vojáci čepovali do naší cisterny nebyla voda, ale černej, strašně sladkej ruskej čaj.

Neměli jsme vodu…

Soudruha generála to však v nejmenším nezajímalo, oholit jsme se museli v tom, co bylo k dispozici. Neskutečnej zážitek. Já už jsem se po vojně nikdy neholil…

Další den jsme vyvagónovali. Asi deset kilometrů odsud jsme postavili tři naše baterie do palebného postavení, počkali ještě jeden den, kdy nám poslali souřadnice cíle, na který jsme vypálili, pak zazněl rozkaz „PALBU STAV, HLAVNÍ SMĚR! ODJEZD!“ a my se vrátili k našim vagónům.

Konec cvičení…

Neuvěřitelný, co v socialismu v armádě šlo!

A pak už jsem s Rusama v podstatě jenom „kolaboroval“… když jsem po vojně jezdil jako vlakvedoucí ČSD, tehdy už v žst. Ústí nad Labem, vozili jsme osobní vlaky do Lysé nad Labem. A odsud také do Milovic. Poblíž nádraží tam měli Sověti svůj krámek, říkalo se tomu Arma, kde se dala schrastit spousta věcí, které u nás nebyly. Třeba barevná televize. Ano, v našich krámech byla – Rubín nebo Tesla Color, což byly neuvěřitelný bedny, které jste měli problém umístit v normálním obýváku. Ale něco menšího náš trh prostě nenabízel. Rusové takové televize ale vyráběli a dostat jste se k nim, za normální, slušné peníze, jste mohli právě v Milovicích. Nebo jsem prahnul po digitálních hodinách do obýváku – koupil jsem je tam za necelé dvě stovky a co je šílený, nikdy jsem doma přesnější hodiny neměl a mám je doma dodneška. Fungujou! Víc jak 30 let! Od Rusů jsem si koupil fotoaparát Zenit, který byl o tři stovky levnější, než se prodával u nás, kameru na film 8 mm značky Lomo, která byla oproti našim obchodům ještě levnější.

Abych dnešnímu čtenáři upřesnil, co úspora tří stovek v polovině osmdesátých let cca reprezentovala, tak to byly měsíční poplatky za elektřinu, plyn a vodu. Dneska jsou to tisíce.

Co ale v Sojuzu fakt nebylo, to byly džíny. Kalhoty, texasky.

Když jsem mluvil o těch Milovicích, tak odsud, tuším jednou týdně, odjížděl vlak složený výhradně z lůžkových vozů. Vojáci z Milovic do Ruska, do Moskvy – po skončení základní vojenské služby nebo na dovolenou. A my jsme ho jako ústecká stanice vozili. Jedinkrát v životě se mi stalo, že jsem ho jako vlakvedoucí vedl já, protože můj kolega, který to normálně jezdil, omarodil. Dlouhodobě, takže jsem to věděl dopředu. Byl takovej frajer, že mi řekl, že potřebuju džíny.

Nerozuměl jsem mu – kup texasky, vyděláš na tom! Nechápal jsem… „Kolik džínsů?“ ptal jsem se. „Kolik můžeš! Uvidíš!“

Jenomže i u nás se tehdy texasky daly sehnat jenom v Tuzexu.

Nějak jsme to tehdy probírali doma s mou tehdejší paní. Na něco jsme tehdy špórovali, nějakou korunu jsme měli bokem.

„Vezmi si ty prachy do Prahy,“ řekla mi tehdy, „vyměň je za bony a nějaký kalhoty přivez.“

Takže jsem měl směnu, kdy jsem v Praze pobýval nuceně asi čtyři hodiny, vypravil jsem se k Tuzexu, kde se texasky prodávaly, před ním jsem ihned narazil na vexláka, který mi české koruny za ty tuzexové vyměnil. Bylo to za poměrně dost peněz, takže žádný 5,50 za bon, ale rovná pětikačka.

Vniknul jsem do obchodu: „Potřebuju džíny,“ pravil jsem k spanilé prodavačce. „Jakou velikost?“ profesionálně kontrovala. „No, na mě…“ Sáhla do regálu. „Já jich ale potřebuju deset, hlesl jsem.“ Zvídavý pohled – „Značku?“ „To asi není podstatný,“ říkám.

Spanilá prodavačka mi bez mrknutí oka do dvou obrovských igelitek zabalila desatery džínsy, které já jsem pak odvezl domů.

S tímto nákladem jsem pak nastoupil do vlaku z Milovic do Moskvy. V prvním lůžkovém voze za mašinou jsem měl vyhrazený oddíl, kde jsem se usalašil. Spočítal jsem vlak, napsal zprávu o brzdění, v dopravní kanceláři si vzal všeobecný rozkaz, to všechno jsem donesl strojvedoucímu a přesně na čas jsme vyrazili.

Průvodce toho „mého“ lůžkového vozu si zkontroloval svoje klienty a pak přišel za mnou – s hrnkem vroucí kávy a decí vodky. Kafe jsem s díky přijal, kořalku s tím, že jsem ve službě, odmítl. Stakan do sebe sklopil sám (byli jsme ve službě oba…) a jeho první otázka zněla: „Máš džíny?“

Potvrdil jsem. „Skolko?“ táže se on. Deset kusů… „Oukej,“ praví on, „beru všechny - dám ti za jedny vosem stovek.“

Vyvalil jsem oči – zděšeně - předpokládal jsem, že za kalhoty, za které jsem zaplatil pětistovku, dostanu šest set korun, možná o padesátku víc. Jenomže on si mé překvapení vyložil trochu jinak: „Oukej,“ říká (O.K. říkal celou cestu…), „tak ti za jedny dám devět stovek.“ A vypařil se z mého oddílu, aby sem za tři minuty přišel, vysázel přede mne osmnáct pětistovek, na stolku mi nechal další decku (asi) vodky, vzal si dvě igelitky s texaskama a zmizel.

Tu decku si ještě před Prahou vypil sám…,

Jmenoval se Serjoža a byl to ďábel. Jízdní doba rychlíku z Milovic do Čierné nad Tisou byla něco přes patnáct hodin. Já nikdy nepochopím, jak se ten kluk dokázal v tomto časovém období totálně ožrat, pak na hodinu a půl zalézt do svého kutlochu, aby vystřízlivěl, poté naprosto v pohodě vylézt ven, následně se opět naprosto zcepenit, znovu si odpočinout a opít se ještě jednou. V Košicích vylezl ze svého útočiště – a byl naprosto redy.

Toť má zkušenost s Rusy.