Řídit tramvaj je prý legrace

„Žádná věda jako maturita to prý ale není, dodává muž (tramvaják, jakýsi Pavel, který tramvaj řídí téměř dvě desítky let a nepřál si zveřejnit své příjmení…) s úsměvem. Řidiči tramvají se musí několikrát za rok nabiflovat, protože absolvují několikahodinová školení a přezkoušení.“

Výcvikem nadšený nový řidič ovládá cvičný vůz T3 ev.č.5505 Pražské tramvaje

Tolik z článku redaktora Petra Zeleného „Školení řidičů tramvají: desítky hodin učení a pravidelné zkoušky“, který se objevil na serveru iDNES.cz 21. 7. 2010 v 17,23 hodin.

Vlastně nám v něm autor říká, jak neskutečná legrace je tramvaj řídit. Článek provází naprosto nic neříkající video a nechybí tu ani „kvalifikované“ vyjádření – v tramvaji Porsche je totiž hodně těch knoflíků, což měl údajně vyblábolit tramvaják, který si státní zkoušky, jež musel k získání oprávnění k řízení vozidel v drážní dopravě absolvovat, troufá srovnávat s maturitou.

Netuším, jestli Pavel maturitu vůbec má. K řízení tramvaje ji nepotřebuje, byť - pokud se dosaženého vzdělání reálně týče - jsou na tom řidiči tramvají výrazně lépe než například řidiči autobusů. Bývávaly doby, kdy udělat „papíry na tramvaj“ nebyla taková sranda, jako je tomu dnes, kdy ing. Vladimír Pušman, jehož autor příspěvku s jeho sofistikovanými názory neopomněl pro zdání objektivity citovat, kdysi se deroucí o místo vedoucího školního oddělení na pražských tramvajích, nechal udělat zkoušky člověka, který u jiných (Pušmanovy ambice ohrožujících…) školařů totálně propadl a ti ho do provozu odmítli pustit.

Já jsem v roce 1998 absolvoval dvouměsíční kurz, v němž jsem se naučil řídit jediný typ tramvaje, a to T3. Nebyl procházkou v růžové zahradě, v jeho rámci se kromě závěrečné státní absolvovalo několikero zkoušek a vím, že byl-li jeden z mých tehdejších kolegů, adeptů tramvajáckého řemesla, takovým suverénem, že se nepotřeboval tvrdě učit, narazil a musel odejít. Žádná maturita? Pokud mám mluvit sám za sebe, pak já jsem maturoval výrazně snadněji, než získával oprávnění k řízení tramvaje.

Dnes jsou na tom budoucí tramvajáci ještě „lépe“, než kdysi já: oni se totiž během oněch dvou měsíců (abych nekřivdil, ty kurzy jsou dnes o pár dní delší, než byly dřív…) musí naučit zvládnout nejen tramvaj T3, ale i T6, k tomu dva druhy kátéček a v článku zmíněnou Porsche. Což legrace skutečně není. A noví tramvajáci v tom mívají dost kvalitní hokej. Ať totiž všechny typy tramvají jakkoli svorně jezdí po kolejích, stejné nejsou – a není to ani tak v množství knoflíků a kontrolek, jako spíš v jejich rozmístění na řídící desce. Některé tramvaje se podobně jako automobil uvádějí do pohybu či brzdí pedály na podlaze, jiné řidič ovládá řídící pákou „ručmo“. To zvládnout na cca 160 km tramvajových tratí, jimiž se Praha pyšní, za předpokladu, že stihne vnímat nejen dopravní situaci, která kolem tramvaje vládne, ale i dopravní značení dané jak zákonem silničním, tak navíc i železničním, přičemž například návěstidla pro výhybky jsou na každé křižovatce umístěna jinde a nový řidič je na rozdíl od praxí zoceleného tramvajáka očima teprve hledá, na to je v příspěvku zmiňovaných padesát hodin skutečně málo.

Co se pak týče rozšiřovacích kurzů, čas k získání oprávnění k řízení dalšího typu tramvaje byl v Praze v posledních letech (ve jménu úspor…) téměř dvojnásob zkrácen. Zjednodušeně řečeno to dnes vypadá tak, že se nový typ tramvaje naučíte řídit po 12 hodinách teorie a 12 hodinách praxe. Z vlastní zkušenosti říkám, že je to k odpovědnému řízení málo – zvládnutí takových bleskokurzů pak svědčí o nesporných kvalitách všech těch, kteří v Praze tramvaje řídí.

Není pravda, že tramvajáci (a teď cituji): „…se musí několikrát za rok nabiflovat, protože absolvují několikahodinová školení a přezkoušení…“ V souladu se zákony této země je takové zpestření čeká pouze jedenkrát za tři roky. V průběhu každého roku však absolvují 4 krát 4 hodiny tzv. periodického poučování řidičů, v rámci něhož se za Pušmanova vedení tramvajácké školy zlepšilo akorát tolik, že mají svůj itinerář a zasedací pořádek. Škola ED produkuje neskutečné množství instruktážních videopořadů, u nichž školeným tramvajákům často padá únavou hlava, a z poslední doby se nemohu zbavit dojmu, že tato sezení v pankráckých učebnách sloužila především k tomu, aby obhajovala mizernou práci vedení jednotky Provoz Tramvaje.

Výsledek? Prý to spolu nesouvisí… podívejme se jen na bilanci posledních padesáti dní:

15. června z Motola ujíždí tramvaj bez řidiče

9. července v Podolí vykolejení při zpětném pohybu tramvaje

12. července na Smíchově železniční nehoda

Že by skvrny na slunci? Nebo jen obyčejné vedro?

Říkám, že ne. A nejsem sám – odkážu-li ještě jednou na článek „Megaprůšvih“, v němž jsem zveřejnil anketu o možných příčinách takto fatální mimořádné události, pak celých dvaapadesát procent respondentů je toho názoru, že chybou je mizerná práce školního oddělení. Tedy nemyslím si to jenom já. „Pracovníci DPP se domnívají,“ píše se na serveru iDnes, „že tento případ je důsledkem údajně nedostatečného školení řidičů tramvají. To ale mluvčí podniku pro iDNES.cz důrazně popřela.“

Článek „Školení řidičů tramvají: desítky hodin učení a pravidelné zkoušky“ není nic jiného, než snaha přesvědčit veřejnost o tom, že na tramvajích je všechno v pořádku. Není. A bez razantních personálních změn ani nebude. Tvrdím, že jednotka Provoz Tramvaje, její management, hazarduje se zdravím a životy Pražanů.