Quo vadis, česká atletiko?

Jsem velkým fandou sportu! Obzvlášť v situaci, kdy se nemusím hnout. Tedy jsem sportsmanem „gaučákem“.

Už jsem se dnes jednou o sportu zmínil v souvislosti s hymnami jednotlivých států, teď bych si dovolil vyjádřit se nikoli k plavání, ale k atletice, kterou mám opravdu rád. A varuju všechny, že to nebude hezké počtení…

Článek jsem dal dohromady po soutěži oštěpaře Jakuba a sprinterce Lurdes včera v noci, takže uznávám, že máme ještě jedno drobné želízko v ohni, nicméně jsem skepticus, takže se bojím, že se nic zásadního nezmění. Pojďme na to. A já slibuju všem sportumilovným čtenářům, že se do téhle disciplíny dlouho vrtat nebudu.

Do Birminghamu vyrazila jedna z nejpočetnějších českých atletických výprav historie. Medailí přiveze nula. Podobný výsledek zažila samostatná česká atletika na venkovním mistrovství světa, Evropy či olympijských hrách dosud jen jednou. Čísla přitom ukazují ještě nepříjemnější trend: reprezentantů přibývá, medailová úspěšnost se vytrácí.

Kdyby se úspěch na vrcholné atletické akci měřil počtem reprezentačních souprav vydaných před odletem, mohla by česká atletika slavit. Výpravy na mistrovství Evropy jsou v posledních letech nebývale početné.

Jenže atletika má tu nepříjemnou vlastnost, že se na konci závodů rozdávají medaile. A v Birminghamu na české reprezentanty žádná nezbyla.

Nula

Sama o sobě by jedna nula nemusela znamenat katastrofu. Sport je sport, favorité prohrávají, outsideři překvapují a někdy se prostě sejde špatný týden. Jenomže pohled do historie české atletiky ukazuje, že tato nula je mimořádná. Od vzniku samostatné České republiky v roce 1993 se totiž čeští atleti vrátili bez jediné medaile z venkovního mistrovství světa, mistrovství Evropy či olympijských her pouze jednou. Z mistrovství světa v Dauhá v roce 2019. Jenomže to bylo mistrovství světa, tedy konkurence výrazně vyšší, než na mistrovství Evropy. Navíc tu našich reprezentantů bylo 25, tedy polovina než v Birminghamu teď. Tedy Birmingham 2026 je druhý.

A vůbec první takové mistrovství Evropy.

Od Železného ke kalkulačce

Historie samostatné české atletiky přitom nezačala špatně. Na prvním mistrovství světa po rozpadu Československa ve Stuttgartu 1993 získal Jan Železný zlato. V Atlantě 1996 přivezlo 24 českých atletů tři medaile. Ze Sevilly 1999 tři, z Ósaky 2007 rovněž tři.

Vrchol z hlediska jednoduchého poměru velikosti výpravy a medailového zisku přišel na mistrovství Evropy v Helsinkách 2012.

43 atletů, sedm medailí

Jinými slovy jedna medaile připadala přibližně na šest reprezentantů. O čtrnáct let později jede na evropský šampionát přes padesát českých atletů. Výsledek? Jedna medaile připadá na nekonečno reprezentantů.

Zkusme jednoduchou tabulku:

Česká atletika na venkovních vrcholných akcích od roku 1993

Rok	Akce	Místo	Počet atletů	Medaile	Medailová úspěšnost*
1993	MS	Stuttgart	26	1	3,8 %
1994	ME	Helsinky	25	2	8,0 %
1995	MS	Göteborg	26	1	3,8 %
1996	OH	Atlanta	24	3	12,5 %
1997	MS	Atény	30	2	6,7 %
1998	ME	Budapešť	38	3	7,9 %
1999	MS	Sevilla	27	3	11,1 %
2000	OH	Sydney	24	2	8,3 %
2001	MS	Edmonton	22	2	9,1 %
2002	ME	Mnichov	40	2	5,0 %
2003	MS	Paříž	23	1	4,3 %
2004	OH	Atény	36	3	8,3 %
2005	MS	Helsinky	19	3	15,8 %
2006	ME	Göteborg	45	4	8,9 %
2007	MS	Ósaka	22	3	13,6 %
2008	OH	Peking	29	1	3,4 %
2009	MS	Berlín	22	1	4,5 %
2010	ME	Barcelona	41	1	2,4 %
2011	MS	Tegu	21	1	4,8 %
2012	ME	Helsinky	43	7	16,3 %
2012	OH	Londýn	31	3	9,7 %
2013	MS	Moskva	28	3	10,7 %
2014	ME	Curych	43	6	14,0 %
2015	MS	Peking	25	1	4,0 %
2016	ME	Amsterdam	51**	4	7,8 %
2016	OH	Rio de Janeiro	26	1	3,8 %
2017	MS	Londýn	27	3	11,1 %
2018	ME	Berlín	50**	3	6,0 %
2019	MS	Dauhá	25	0	0,0 %
2021	OH	Tokio	28	2	7,1 %
2022	MS	Eugene	24	1	4,2 %
2022	ME	Mnichov	54	3	5,6 %
2023	MS	Budapešť	23	2	8,7 %
2024	ME	Řím	53	1	1,9 %
2024	OH	Paříž	30	1	3,3 %
2025	MS	Tokio	25	1	4,0 %
2026	ME	Birmingham	52	0	0,0 %

* Medailová úspěšnost = počet získaných medailí / počet reprezentantů × 100. Nejde tedy o procento atletů, kteří získali medaili, ale o jednoduchý ukazatel medailí vzhledem k velikosti výpravy.

** U evropských šampionátů 2016 a 2018 statistiky rozlišují základní výpravu a další členy štafet; zde je pro srovnání použit celkový počet.

Čím větší výprava, tím menší kořist

Právě mistrovství Evropy ukazuje vývoj nejvýmluvněji. V Helsinkách 1994 reprezentovalo Českou republiku 25 atletů a získali dvě medaile. V Helsinkách 2012 jich bylo 43 a získali sedm medailí. V Mnichově 2022 už 54 atletů získalo tři medaile. V Římě 2024 jich bylo 53 a přivezli jednu.

A Birmingham? 52 atletů. Nula medailí

Velikost výpravy se tak za tři desetiletí přibližně zdvojnásobila. Medailový účet se mezitím podařilo vydělit nulou. Jistě, moderní atletika je globálnější. Konkurence je větší. Přibyly disciplíny, změnily se kvalifikační systémy a samotný počet členů výpravy nemůže být jediným měřítkem práce svazu ani stavu celé atletiky. To všechno je pravda. Stejně jako je pravda, že stopky, metr a výsledková tabule bývají k podobným vysvětlením poněkud necitlivé.

Když bylo 32 atletů dost

A pak je tu jeden poněkud brutální výlet do minulosti. Helsinky, rok 1983. První skutečné mistrovství světa v atletice v historii. Československo na ně vyslalo 32 atletů a získalo devět medailí: čtyři zlaté, tři stříbrné a dvě bronzové. Jarmila Kratochvílová vyhrála 400 i 800 metrů. Helena Fibingerová kouli. Imrich Bugár disk. K tomu přišla další stříbra a bronzy. Podle stejného jednoduchého výpočtu, který používáme u současných českých výprav:

9 medailí / 32 atletů = 28,1 %

Birmingham 2026:

0 medailí / 52 atletů = 0 %

Samozřejmě, srovnávat atletiku roku 1983 s atletikou roku 2026 je metodicky drzé. Změnil se svět, systém sportu, konkurence i podmínky. Československo bylo jiný stát s jinou populací - a především se státem řízeným vrcholovým sportem.

Jenže právě proto není těch 28,1 procenta důkazem, že „za socialismu bylo lépe“. Je to jen velmi nepříjemné číslo. A čísla mají jednu protivnou vlastnost: nepotřebují tiskového mluvčího.

Od 28,1 procenta k nule

Ještě zajímavější než jednotlivé neúspěchy je směr. Česká atletika totiž dlouho dokázala vozit medaile i z relativně malých výprav. MS v Helsinkách 2005: 19 atletů, tři medaile, úspěšnost 15,8 procenta. Ósaka 2007: 22 atletů, tři medaile, 13,6 procenta. Moskva 2013: 28 atletů, tři medaile, 10,7 procenta. V posledních letech vypadá obrázek jinak: Mnichov 2022: 54 atletů, tři medaile, 5,6 procenta. Řím 2024: 53 atletů, jedna medaile, 1,9 procenta. Birmingham 2026: 52 atletů, žádná medaile, nula procent.

To už není otázka jednoho nepovedeného finále nebo jednoho oštěpu, který přistál o půl metru blíž. Je legitimní se ptát, zda se česká atletika postupně neposunula od systému, jehož smyslem bylo vychovávat světovou a evropskou špičku, k systému, který je velmi úspěšný především ve vyrábění účastníků vrcholných soutěží.

Účast na mistrovství Evropy je samozřejmě pro každého atleta obrovský osobní úspěch. Pro národní reprezentaci by ale účast měla být začátkem hodnocení, nikoli jeho cílem.

Dauhá už není samo

Dlouho se dalo na Dauhá 2019 dívat jako na statistickou anomálii. Pětadvacet atletů, žádná medaile. První nula samostatné České republiky na venkovních OH, MS či ME. Pak se zase nějaká medaile vždy našla. Tokio, Eugene, Mnichov, Budapešť, Řím, Paříž, Tokio. Někdy jedna, někdy dvě, někdy tři.

Birmingham ale přidává druhou nulu. A především první evropskou

Česká atletika se tedy dostala do zvláštní situace. Nikdy neposílala na evropské šampionáty tolik lidí jako v posledních letech. A nikdy z nich nevozila méně medailí než nyní. Možná je všechno v pořádku. Možná právě přichází mimořádná generace, která za dva roky začne sbírat medaile po hrstech. Možná jsou padesátičlenné výpravy investicí, která se teprve vrátí. Sport taková překvapení umí. Ale pokud má být odpovědí na Birmingham pouze konstatování, že „už samotná účast na mistrovství Evropy je úspěchem“, potom by stálo za to přepsat i cíle reprezentace. Protože účastníků máme dost.

Medailisté nám nějak došli

A tak po Birminghamu nezbývá než položit otázku, kterou atletika sama svými čísly činí čím dál méně akademickou:

Quo vadis, česká atletiko?