Pomádománie

Když se v roce 1982 z obyčejné návštěvy kina stal generační rituál. Vracím se bezmála padesát let zpátky a zkouším vzpomínat…

Když měl v roce 1978 ve Spojených státech premiéru film Grease, John Travolta už byl díky Horečce sobotní noci světovou hvězdou. Po jeho boku stála tehdy téměř třicetiletá Olivia Newton-Johnová, která měla hrát středoškolačku Sandy. Film byl jednoduchý, barevný, romantický a především napěchovaný hudbou. Do československých kin se dostal až v roce 1982 pod názvem Pomáda.

A stalo se něco, co se dnes obtížně vysvětluje člověku zvyklému na internet, streamovací služby a možnost pustit si oblíbenou písničku během několika sekund.

Lidé nešli na Pomádu jednou. Chodili na ni opakovaně. Včera film znovu uvedla jedna z našich televizních stanic – a já jsem se na něj s gustem podíval. Protože to byl malej zázrak!

V Praze se jedním z center tohoto zvláštního fenoménu stalo kino Květen. Vybavuji si vyprodaná představení a shánění vstupenek. Kdo se nedostal na odpolední nebo večerní projekci, mohl zkusit dopolední představení. Pro školáka, gymnazistu, to ovšem znamenalo drobnou komplikaci: dopoledne měl být někde úplně jinde. Ve škole.

A tak se někdy šlo za Dannym a Sandy místo vyučování. Byl jsem takovým zločincem…

Takhle jsem Pomádu poprvé viděl. Spolužačky už film znaly téměř nazpaměť a některé tvrdily, že jej viděly více než dvacetkrát. Já osobně jsem se toho filmu (Travolty) bál. Předtím jsem viděl Horečku sobotní noci a svět diskoték mne nijak zvlášť nenadchl.

Nakonec jsme se spolužákem sehnali lístky na dopolední projekci v kině Květen na Vinohradské třídě. V 10.30. Škola musela počkat.

A skeptik, já, odcházel z kina překvapený. Pomáda mne bavila.

Třicet pět návštěv jednoho filmu

Mohlo by se zdát, že historky o dvaceti či třiceti návštěvách jednoho filmu jsou po bezmála padesáti letech trochu přikrášlené vzpomínky. Jenže podobných svědectví existuje překvapivě mnoho.

Producent a zakladatel Divadla Kalich Michal Kocourek vzpomínal, že jako student konzervatoře viděl Pomádu v kině Květen snad pětatřicetkrát. A nezůstalo jen u filmu. „Všechny nás tehdy poznamenala,“ (Pomáda) vzpomínal po letech. Mladí lidé podle něj tancovali jako Travolta, oblékali se jako on a napodobovali jeho vystupování. Kocourek označil Pomádu také za únik z tehdejší doby.

Bylo to o to úžasnější, že ti hrdinnější z nás stříhali ze svých triček rukávy. Rodiče šíleli. Ale tak to v tom filmu prostě bylo… Na internetových diskusích lze nalézt další podobné pamětníky. Jeden z nich například uvádí, že film viděl nejméně desetkrát. A podobné vzpomínky nejsou pouze české. Slovenka Adriana Markovičová si po letech vybavila, že do května 1982 stihla Pomádu vidět už sedmkrát. To už nevypadá jako několik náhodných filmových nadšenců. Vypadá to jako fenomén.

Proč zrovna Pomáda?

Dnešní divák má problém pochopit jednu podstatnou věc. Roku 1982 neexistoval YouTube, Spotify ani Netflix. Videorekordér byl pro běžnou československou domácnost exotickou záležitostí. Západní desky nebyly samozřejmostí. Pokud chtěl šestnáctiletý kluk nebo dívka znovu slyšet Summer Nights, Hopelessly Devoted to You, Greased Lightnin’ nebo You’re the One That I Want a zároveň znovu vidět Travoltu a Newton-Johnovou, existovalo jen jedno dokonale spolehlivé řešení:

Koupit si další lístek do kina. Šlo to – nestálo to ranec. Šest, osm kaček, nepamatuju si. Ale výrazně víc to nebylo.

Kino se tak na necelé dvě hodiny měnilo současně v biograf, koncert, videoklip i okno do světa, který byl od každodenního Československa roku 1982 velmi vzdálený. Barevná auta. Kožené bundy. Školní ples. Dívky v širokých sukních. Rock’n’roll. Americká střední škola, která sice nebyla realistickou Amerikou ani v době vzniku filmu, ale československému teenagerovi mohla připadat jako návštěva jiné planety. A uprostřed toho všeho Travolta. Po Horečce sobotní noci byl už mezinárodní hvězdou. V Pomádě však nebyl Tony Manero z poměrně temného příběhu o životě dělnické mládeže v Brooklynu. Danny Zuko byl mnohem jednodušší postava. Frajírek, který se snaží před kamarády vypadat drsně a přitom je zamilovaný do Sandy. Vedle něj Olivia Newton-Johnová vytvořila jednu z nejznámějších filmových postav své kariéry. Její proměna z cudné Sandy v sebevědomou dívku v černých kalhotách se stala jedním z ikonických obrazů populární kultury.

Příběh Pomády přitom žádnou velkou hloubku nemá. To Horečce sobotní noci to opravdu nechybí. To jsem ale pochopil o dvacet let později. A možná právě proto fungoval tak dokonale.

Film, který se nechodil „jen vidět“.

Pomáda nebyla nejnavštěvovanějším filmem, který československými kiny osmdesátých let prošel. Později přišly další mimořádné zahraniční hity a milionové návštěvnosti dosahovaly také domácí filmy.

Jenže samotný počet prodaných vstupenek nevysvětluje všechno. U Pomády je nápadný právě počet lidí, kteří vzpomínají na opakované návštěvy. Desetkrát. Dvacetkrát. Pětatřicetkrát.

Film se nešel pouze zhlédnout. Šlo se na něj znovu pro určitý pocit. Pro hudbu, tanec, atmosféru, pro Travoltu nebo Olivii. A samozřejmě také proto, že tam šli ostatní. Když spolužáci viděli film patnáctkrát a člověk jen jednou, měl co dohánět.

Přesnou dobu, po kterou Pomáda hrála v pražském Květnu, se mi zatím z dostupných pramenů nepodařilo bezpečně určit. Pamětníci však shodně mluví o mimořádně dlouhém uvádění. Kocourkových přibližně pětatřicet návštěv přímo v Květnu ostatně samo naznačuje, že rozhodně nemohlo jít o obyčejné několikadenní nasazení filmu. Definitivní odpověď možná stále leží ve starých číslech Rudého práva, kde býval zveřejňován program pražských kin. Nepokusím se to hledat – byla to řada týdnů.

Ale na podstatě příběhu to už mnoho nezmění. V Československu roku 1982 existovala generace mladých lidí, která byla ochotna vidět jeden americký muzikál desetkrát, dvacetkrát a někdy snad i pětatřicetkrát. Po více než čtyřiceti letech si možná nevzpomenou, který den přesně seděli v Květnu, kde měli sedadlo nebo co tehdy řekli doma, když místo školy skončili na dopoledním představení.

Ale pamatují si Dannyho. Pamatují si Sandy. Pamatují si hudbu. A pamatují si, že na Pomádu se nešlo jednou. A to jsem já…

Byla to pomádománie.

A nejenom pro nás, protože jsme sami rozhodně nebyli: „Pomádománie“ určitě nezačala v pražském Květnu. Západní Evropou prošla už o čtyři roky dříve.

Ve Francii vidělo Grease přes pět milionů diváků, podobná čísla zaznamenalo západní Německo a v Británii film lámal rekordy.

Kritici nad jeho jednoduchostí a přeslazenou nostalgií občas ohrnovali nos.

Publikum však rozhodlo jinak. Československo si na svou pomádománii pouze muselo počkat do roku 1982.

Jsem rád, že jsme se jí dočkali.

Závěrečný dotaz. Pochlubte se:

KOLIKRÁT JSTE POMÁDU - v biografu - VIDĚLI VY?