Podle Hany Rebeky Šiander jsem celoživotní čuně

Kolegyně blogerka Hana Rebeka Šiander mi před chvílí velmi kulantně sdělila, že jsem v podstatě obyčejný vepř. Chtěl jsem reagovat v diskusi, ale je to na samostatný blog…

Toho, kdo si umí ruce umýt, člověk aby pohledal!

Mé hygienické návyky jsou normální a jestliže tvrdím, že správnej chlap smrdí potem a rumem a nemyje se, neboť se špína časem oloupe, pak jde samozřejmě o nadsázku.

Přesto se domnívám, že nic se nemá přehánět.

K hygieně, a to pokud možno smysluplné, byly vedeny jak moje děti, tak jsou k ní vedena i moje vnoučata. Možná jsem to tady už někde zmínil, ale přede dvěma lety jsme u nás v rodině zažili hygienický exces:

Všichni mí příbuzní mají v koupelně sprchový kout a my jsme s mojí babičkou jediní, kdo máme vanu. Moji vnuci tak byli ochuzeni o zážitek mít před Vánocemi doma živého kapra ve vaně. Jako správnej dědek jsem se rozhodl, že jim takový zážitek zprostředkuji. Vydal jsem se do města ke kádím s rybami a pečlivě vybral výstavní kapří kus – už to bylo veselé, neboť prodejce vánoční ryby nebožáka okamžitě usmrtil (ZBAVENÍ ŽIVOTA = 15,- Kč) a byl velmi nepříjemný, když zjistil, že chci kapříka živého a dokonce na tom trvám. Vybrali jsme po dlouhé diskusi rybu jinou, tu jsem s úspěchem dopravil domů a ta nám před návštěvou dětí s vnoučaty čile plovala ve vaně. Kluci to nikdy neviděli, nadchlo je to. Především čtyřletého Vítka, který se z koupelny nehnul, ani když ho babička lákala na vánoční cukroví. Seděli jsme v obýváku, povídali si – jenomže jako prarodič-praktik vím, že je-li čtyřleté vnouče dvě minuty potichu – A HODNÉ! - pak se rodí malér; vydal jsem se do koupelny jinak velmi živého vnoučka zkontrolovat. Našel jsem ho s mokrými rukávy mikiny, v ruce kartáč a všude hory pěny. Samozřejmě i ve vaně – kapr zděšeně plaval (určitě ho už Vítek stačil tím kartáčem vydrbat…) ve vodě plné rozličných drogistických přípravků, které náš klouček v koupelně našel.

Ta hygiena… dítě zblblé jejími zásadami umyje i rybu!

Znovu opakuji, nic se nemá přehánět.

Ono to totiž často ani nejde. Na rozdíl od paní Hany Rebeky jsem například strávil dva roky na vojně. Za těch 730 dní jsem se s teplou vodou potkal jen na dvou dovolených, které jsem byl doma. Holil jsem se, sprchoval se, umýval během své prezenční služby ve studené vodě čtyřiadvacet měsíců. Stal se ze mě skoro otužilec. A i když je mi už skoro šedesát, díky této zkušenosti jsem schopen se dodnes ve studené vodě vykoupat. A to jsem sloužil v Kynšperku nad Ohří, v nových, v podstatě luxusních kasárnách (dnes je z nich basa…), kde jsme nejedli z ešusů, ale jídlo nám servírovali na porcelánu. A to se vůbec nezmiňuji o tom, co se s hygienou dělo na cvičeních, na která jsme čas od času vyjížděli.

Dlouhá léta jsem také pracoval jako průvodčí a vlakvedoucí na Českých drahách. Vlaky se přehnanou čistotou nemohou chlubit ani dnes, v době dětství paní Šiander to bylo výrazně horší. V soupravách osobních vlaků nebyla voda v podstatě nikde, v rychlíkových soupravách ob tři vagóny. Mýdlo? Ani náhodou! Teplá voda? …

A my jsme vozili například rychlík z Chomutova do Margecan (jízdní doba delší 15 hodin…), po které jsme neměli možnost ne si ruce umýt, ale jenom se „zbytečně“ opláchnout.

A přežili jsme to a ani já, ani nikdo z mé rodiny, z mých známých, žloutenku – ač je to k nevíře - nikdy nedostal.