Petrohradský trolling – kterak jsem překvapivě nenaletěl

Je to podivné… ty sofistikované dezinformace pocházející (možná) z Ruska mne nezasáhly. Petru Pavlovi připomíná celá věc známý rukopis ruských vlivových operací. Já jsem na tom informačně stejně jako Andrej Babiš.

Dověděl jsem se o tom stejně jako on z médií (svodky nečtu, protože k nim nemám přístup…), přičemž ani na svém FB profilu jsem nezaznamenal nic, co by prudké ochlazení česko–polských vztahů mohlo predikovat. Normálně si podobné zprávy přečtu, zachechtám se a zapomenu. Vůči (zřejmě) petrohradskému trollingu jsem prostě imunní. Tomu asi neuvěří pan doktor Šimek, neboť jako dezolát bych na to naběhávat měl.

Celá záležitost mne ale zaujala, a tak jsem dnes brzy ráno poprosil strejdu Gůgla a společně jsme se vydali po tom, oč vlastně jde.

Co konkrétně tvrdily podvržené zprávy

Základní falešná zpráva zněla, že polská vláda požaduje revizi česko-polské státní hranice a předání 638,44 hektaru českého území Polsku. Ve falešném článku byla přímo formulace, že údajný dokument obsahuje požadavek na „revizi státní hranice“ a předání 638,44 ha. To číslo je velmi zajímavé: skutečný nevyřešený rozdíl je 368,44 ha. Dezinformace z něj udělala 638,44 ha — prohodila tedy první dvě číslice a vytvořila podstatně větší požadavek. Příběh pak pokračoval několika navzájem se podporujícími „důkazy“:

1. Polsko údajně oficiálně požádalo o změnu hranice.
Objevil se zfalšovaný dokument vydávaný za diplomatické písemnosti týkající se polského požadavku. Dokument byl ale velmi pravděpodobně vytvořen s pomocí AI — mimo jiné končil bizarní směsí češtiny a polštiny.

2. Český velvyslanec měl proti polskému požadavku protestovat.
Vznikl falešný facebookový profil českého velvyslance v Polsku Břetislava Dančáka. Na něm bylo zveřejněno také AI video s člověkem připomínajícím velvyslance, který údajné polské územní požadavky odmítal.

3. Češi v pohraničí se údajně začali bát a prodávat domy.
Autoři vytvořili velmi věrohodnou kopii webu iROZHLAS.cz. Falešná doména se od skutečné lišila prakticky jen záměnou malého „i“ za malé „l“. Na ní vyšel článek tvrdící, že v oblasti údajně ohrožené změnou hranice roste počet nabídek nemovitostí, protože se místní bojí. Falešný článek pracoval přímo s emocionálním sdělením „Lidé se bojí.“

4. Zpráva se dostala i na skutečné polské zpravodajské weby.
Útočníci pronikli například do publikačního systému regionálního veřejnoprávního Radia PiK a nahradili skutečný článek falešným textem. Ten tvrdil, že Polsko připravuje zabrání části českého území. Rádio následně potvrdilo hackerský útok a od zprávy se distancovalo.

5. Pak přišlo velmi chytré „ověření faktů“.
Falešný profil vydávající se tentokrát za polského náměstka ministra zahraničí Artura Harazima údajně uvedl věc „na pravou míru“: nejde prý o 638,44 hektaru, nýbrž pouze o 368,44 hektaru.

A právě to je na celé operaci patrně mě nejzajímavější. 368,44 ha je totiž skutečné číslo. Útočník tedy nejprve vypustí zjevnější nepravdu — Polsko chce zabrat 638 hektarů — a potom ji jiný falešný „oficiální“ účet opraví: Pozor na dezinformace, ve skutečnosti jde jen o 368,44 hektaru. Čtenář tak může získat dojem, že základní informace „Polsko požaduje české území“ byla ověřena, jen původní zpráva přeháněla jeho velikost.

A potom se příběh přesunul do Třince

Další fáze už měla vytvořit dojem, že na údajné polské nebezpečí reagují sami Češi. Falešný facebookový profil „Adam Sikora“ svolával do Třince demonstraci proti údajným polským krokům. Používal hesla: „Těšínsko je české“ nebo „Tady žijeme, tady zůstáváme“. Žádná taková demonstrace ovšem nebyla nahlášena a údajný pořadatel — odborový svaz KOVO — o ní podle médií nevěděl. Falešná facebooková reklama přitom zasáhla desítky tisíc lidí. Tím vznikl téměř kompletní umělý konflikt: falešný polský požadavek → falešný diplomatický dokument → falešná reakce českého velvyslance → falešné zprávy o strachu obyvatel → falešná „oprava“ polského ministerstva → falešný český protest proti Polákům.

Autoři operace, ať již je jimi kdokoli, si nevymysleli faktický základ. Vzali marginální, téměř sedmdesát let starý problém, který oba státy skutečně řeší, a kolem něj vyrobili iluzi vznikajícího česko-polského územního konfliktu.

Polsko chce kus Česka? Za poplašnou zprávou je marginální spor o území necelé dva kilometry na dva

Shrňme si to: falešný český velvyslanec, podvržené dokumenty, napodobenina webu Českého rozhlasu a zprávy o Polsku, které si údajně brousí zuby na české území. Dezinformační kampaň posledních týdnů se pokusila rozehrát historicky citlivou kartu česko-polských vztahů. Využila přitom skutečný, téměř sedmdesát let nevyřešený problém. V reálném měřítku je však překvapivě marginální: jde o 368 hektarů, tedy plochu, která by se vešla do čtverce o straně necelé dva kilometry.

Na sociálních sítích a falešných či napadených internetových stránkách se v srpnu začal skládat znepokojivý příběh. Popsal jsem ho výše. Polsko má údajně stupňovat územní požadavky vůči České republice, požadovat stovky hektarů české půdy a v pozadí se začala objevovat i historicky výbušná otázka Těšínska a Zaolší.

Někdo si kvůli tomu dal poměrně dost práce. Vznikl falešný profil českého velvyslance v Polsku, objevily se podvržené dokumenty, falešná napodobenina webu Českého rozhlasu a falešné články se podařilo dostat i na napadené stránky polského regionálního rádia. Součástí operace byla rovněž snaha svolat demonstraci v Třinci proti údajné „polonizaci“ regionu.

Jedna z šířených verzí tvrdila, že Polsko požaduje přes 600 hektarů českého území. Takový česko-polský konflikt ovšem, jak už jsme si řekli, neexistuje. Existuje však něco jiného: skutečný, desítky let nevyřešený účet mezi oběma zeměmi. A právě toto zrnko pravdy dělá celou manipulaci podstatně účinnější.

Podezření bezpečnostních expertů směřuje k možné ruské vlivové operaci, definitivní veřejný důkaz ruského autorství ale zatím předložen nebyl.

Jde každopádně ale o to přesvědčit část Čechů, že Poláci chtějí jejich území, a část Poláků, že Češi jim odmítají vrátit to, co jim náleží. Realita je však mnohem méně dramatická.

Všechno začalo v roce 1958

Československo a Polsko podepsaly v červnu 1958 smlouvu o konečném vytyčení státní hranice. Obě země hranici vědomě upravovaly a narovnávaly. Proběhly desítky větších i menších změn jejího průběhu. Když se nakonec sečetla území předaná na obou stranách, bilance nebyla vyrovnaná.

Polsko předalo Československu 1 205,90 hektaru. Československo předalo Polsku 837,46 hektaru. Rozdíl činil 368,44 hektaru ve prospěch Československa.

A právě tento rozdíl nebyl dodnes definitivně vypořádán. Polská strana používá označení „český územní dluh“, česká diplomacie pracuje také s méně dramatickým pojmem „československý územní zisk“. Podstata je stejná: při úpravě hranice získalo Československo o 368,44 hektaru více než Polsko a obě země se později dohodly, že tento rozdíl vypořádají. Po rozpadu Československa přešel problém na Českou republiku.

Jak velký je „územní spor“? Necelé dva kilometry na dva.

Číslo 368 hektarů zní podstatně impozantněji, dokud si ho nepřevedeme do běžného měřítka. Jeden hektar je 10 000 metrů čtverečních. Celých 368,44 hektaru tedy představuje 3,6844 kilometru čtverečního. Kdybychom celé územní vyrovnání pro názornost poskládali do jediného čtverce, jeho strana by měřila přibližně 1,92 kilometru. Jinými slovy: bavíme se o ploše zhruba dva kilometry na dva kilometry. A ani takový čtverec ve skutečnosti na mapě neexistuje. Není zde jedno konkrétní území o rozměrech dva krát dva kilometry, o němž by Polsko tvrdilo: „Toto je naše země a Češi nám ji musí vrátit.“ Těch 368,44 hektaru je výsledný rozdíl po celé sérii změn hranice z roku 1958. Pro jeho vypořádání je proto potřeba najít vhodné pozemky jinde podél dnešní česko-polské hranice. To je myslím si zásadní rozdíl proti představě, kterou vyvolává věta „Polsko si nárokuje české území“.

Proč takovou banalitu nevyřešily dvě země za skoro sedmdesát let?

Právě zde se zdánlivě banální problém komplikuje. Česká republika nemůže jednoduše vybrat libovolných 368 hektarů státní půdy někde ve vnitrozemí a předat je Polsku. Pokud má dojít k územnímu vyrovnání, musejí být pozemky na hranici a jejich převodem se musí změnit samotný průběh státní hranice. Vhodná půda se ale hledá obtížněji, než by se mohlo zdát. U některých pozemků stojí v cestě silnice nebo jiná infrastruktura. Jinde jsou vodní zdroje. Další území mohou být důležitá pro obce, plánovanou výstavbu nebo mít komplikované vlastnické vztahy.

Česká strana v minulosti prověřovala mnohem větší množství půdy, než kolik je potřeba předat, právě proto, aby našla vhodnou kombinaci pozemků. K tomu se přidává právní stránka věci. Státní hranice není hranice mezi dvěma zahradami, kterou sousedé posunou po vzájemné dohodě o několik metrů. Změna hranice mezi dvěma státy vyžaduje mezinárodní smlouvu a příslušné ústavní a parlamentní procedury.

Česká vláda se v minulosti pokoušela hledat i jiné cesty vypořádání, včetně finanční kompenzace. Polsko však dlouhodobě preferuje územní řešení. A tento požadavek nezmizel. Ještě v dubnu 2026 polské ministerstvo zahraničí v odpovědi poslancům potvrdilo, že vláda nadále zastává stanovisko, podle něhož má být československý územní zisk přesahující 368 hektarů vypořádán mezinárodní smlouvou prostřednictvím předání území. Takže ano: Polsko skutečně chce, aby mu Česko území předalo.

To není dezinformace. Dezinformací je vytvořit z této skutečnosti obraz, že Polsko obnovuje historické územní nároky vůči České republice, požaduje Zaolší nebo se dokonce chystá české území zabrat.

Česko by přišlo o 0,0047 procenta svého území

Ještě lépe ukazuje skutečný význam problému jeho zasazení do měřítka obou států: Česká republika má rozlohu přibližně 78 871 kilometrů čtverečních. Pokud by Polsku předala 3,6844 kilometru čtverečního, její území by se zmenšilo přibližně o 0,0047 procenta. Jinými slovy by České republice zůstalo více než 99,995 procenta její současné rozlohy. U více než třikrát většího Polska by byl efekt ještě menší. Připojení 3,684 kilometru čtverečního by jeho rozlohu zvýšilo přibližně o 0,0012 procenta. Ekonomicky samozřejmě nelze hodnotu území počítat jednoduše podle jeho rozlohy. Kilometr čtvereční průmyslové zóny může mít úplně jinou cenu než kilometr čtvereční lesa či pole. Právě proto záleží na tom, jaké konkrétní pozemky by byly vybrány. Pokud by však šlo o běžné vhodné příhraniční pozemky, nelze seriózně tvrdit, že by předání 368 hektarů Českou republiku ekonomicky poškodilo nebo Polsko nějak významně obohatilo.

Z hlediska velikosti obou států, jejich ekonomik, bezpečnosti či životní úrovně obyvatel jde o naprosto marginální problém.

Jeho význam je především právní, diplomatický a symbolický. Skutečný problém, falešný příběh. Právě nepatrnost skutečného problému dobře ukazuje, jak celá dezinformační operace funguje. Její autoři nemuseli lhát úplně od začátku. Stačilo vzít několik pravdivých skutečností: mezi Českem a Polskem skutečně existuje nevyřešené územní vyrovnání. Polsko skutečně požaduje jeho dokončení. Česko skutečně získalo při změně hranice v roce 1958 o 368,44 hektaru více. A česko-polské vztahy na Těšínsku skutečně mají komplikovanou historii, včetně polského obsazení Zaolší v roce 1938.

Pak už stačí jednotlivé skutečnosti poskládat jinak. Z technického a právního problému o 3,68 kilometru čtverečního se stane „polský územní nárok“. Z požadavku na vypořádání dohody z roku 1958 se stane snaha „získat českou půdu“. A přidáním historického Zaolší lze vytvořit dojem, že Polsko možná znovu pokukuje po části českého Těšínska. Výsledkem je příběh, který má s realitou společné jednotlivé ingredience, ale nikoli jejich význam. Ve skutečnosti se Česko a Polsko nehádají o strategické území, města, nerostné bohatství ani o oblasti obývané desetitisíci lidí. Řeší téměř sedmdesát let staré účetní saldo po úpravě společné hranice. 368,44 hektaru. 3,6844 kilometru čtverečního. Pro představu čtverec necelé dva kilometry na dva. Pro stát velikosti České republiky marginální plocha. Pro Polsko ještě marginálnější. Přesto stačí tento skutečný, ale ve svých praktických důsledcích malý problém zasadit do správného historického kontextu, přidat falešné dokumenty, údajné požadavky na stovky dalších hektarů a slova jako „Zaolší“ či „polonizace“ – a z technického problému mezi dvěma spojeneckými státy je rázem příběh o ohrožení českého území.

Právě v tom může být smysl podobné dezinformační operace. Nemusí přesvědčit Čechy, že mají Polsko nenávidět, ani Poláky, že mají nenávidět Čechy. Stačí zasít pochybnost, zda ten druhý náhodou něco nechystá.

Je vlastně docela fajn, že jsme na to ani my, ani Poláci nenaskočili. Protože při bližším pohledu je celý ten údajný územní konflikt od samého začátku pitomost.