Pane Švandrlíku, děkuju...

Není mnoho autorů, u jejichž knížek bych se, při jejich čtení, dokázal nahlas smát. Pan Miloslav Švandrlík k nim patřil.

Jeho Kopyto a Mňouk v mé dětské knihovničce byli hrdinové nejčtenější, jejich příběhy svázané do několika knížek patřily k svazkům nejohmatanějším a vrátil-li jsem se z vojny, ať jsem jakkoli u „pétépáků“nesloužil, pak Černí baroni byli románem, který o situaci v armádě naší země hovořil tak neuvěřitelně pravdivě, že jsem nemohl nevzpomenout na řadu svých velitelů, kteří se svým literárním velícím tolik podobali.

Útlounká knížečka „Doktor od jezera Hrochů“ byl pak zážitek nejskvělejší. Posadit totiž příběh na tom, že si někdo dokáže uříznout kus svalu z místa, kde by to jiného nenapadlo… kdo neví, o čem hovořím, pak hrdina knížky si uřízl kus své řiti… to byl majstrštyk nejmistrštykovatjší.

 Těším se na tento Troškův film a mám dobrý pocit i z toho, že, zaslechl jsem to v jednom z rozhovorů, touhou a snem tohoto režiséra je natočit něco právě o Kopytu a Mňoukovi. Já jen doufám, že Troška se svým často až téměř naivním, přesto sladkým, krásným viděním, to vzácné z Švandrlíkova odkazu nepošlape.

Se Švandrlíkem odešel český P. G. Wodehouse. SIR Wodehouse. Je škoda, že si Češi na takové tituly nepotrpí. Protože jestli někdo byl po Haškovi rytířem českého humoru, jeho baronetem, sirem, pak to byl právě Švandrlík.